Zanechávám za sebou stopy, stačí hledat.

Sbohem.

16. may 2018 at 19:15 | Chriss |  A teď vážně
Měla to bej láska na celej život. Chtěl jsi tu bejt se mnou navždy. Vždycky mi stát po boku. Milovat mě za každých okolností. Nikdy nepustit mou ruku. Být mi oporou. Skvělým partnerem. Milujícím otcem. Chtěla jsem s tebou zestárnout. Představovala jsem si, jak kolem nás pobíhají naše vnoučata. Jak se večer obejmeme a ráno se vzbudíme. Přála jsem si, abys mě budil navždy. Věřila jsem v nás. Důvěřovala jsem v tvá slova.

A teď? Říkám ti sbohem. Byla to bolestná cesta. Každý krok k procitnutí byl jak sto zpátky. Všechno mě strhávalo. A pořád tlačí k zemi.

Je pozdě. Konec.




Nikdy bych tomu nevěřila. Školní láska. Dokonce třídní. Já měla v hlavě jen koně, tys byl skvělej kamarád. A pak si zjistil, že ta holka, ta kterou potkáváš v partě, není jen nějaká kámoška. Že k ní něco cejtíš. Sice ses nikdy nedokázal podívat jí do očí a říct jí to, ale to nevadí.

Já jsem já. Nesnáším dlouhý řeči a neupřímný jednání. Prostě jsem se zeptala.

A byli jsme najednou spolu.

Divný začátek. Těžký období, kdy jsem si zvykala, že už nejsi kamarád, ani tě nemůžu oslavovat brácho. Zvláštní pocit, když si mě chytl za ruku a odvážil políbit. Já vím, žes to se mnou měl těžký. Nechtěla jsem se předvádět před partou, takže jsme se půlku času chovali de facto jako dřív.

Nikdy jsme ti nechtěla ublížit, ale vím, že ty stavy ti ubližovaly. Ty momenty, kdy jsem nevěděla, zda to, co se děje, je vážně vztah, nebo jen nějaká podivná forma přátelství. Vím, že ses trápil. Omlouvala jsem se, žádala, abys mě odehnal, že to není v pořádku.

Vytrval si. Řekl si, že to nevadí. Že si na mě čekal dlouho. Že tě to neodradí. Nikdy.

A já se zamilovala. Nebylo to hned. Nebylo to na lusknutí prstů. Zvykla jsem si, že jsme my. Že jsme pár. Že ti můžu zavolat, když se potřebuju vyzpovídat. Navykla jsem si, že se ti můžu opřít o rameno a vybrečet. Že mi pomůžeš. Že tu budeš.

Myslela jsem, a říkala ti, že si se stal mým nejbližším člověkem. Mohla jsem ti říct cokoli. Trávili jsme spolu spousty času. Teda asi. Možná.

Prošli jsme několika zkouškama, který nás měli rozdělit. Jen zocelily.

A pak se to změnilo. Nevím, kde se stala chyba, kdo víc pochybil, kdo se měl víc snažit. Už na nás nechci ukazovat a křičet chyby.

Už na tom nezáleží.

Skutečnost je taková, že můj odchod na vejšku a tvoje odmítnutí jít za mnou, nás rozdělil. Nechtěl si za mnou jezdit, nechtěl si se mnou komunikovat jako dřív. Nechtěl si kompromisy, nechtěl si být mým ramenem, ani vrbou.

Bylo to šílený období. Ve škole jsem měla zápřah a tys tu nebyl. Byla jsem sama. Sama v cizím městě, na škole, která mě strhávala dolu, a tys byl doma. Ve svým volným čase jsi se za mnou nechtěl trmácet, tak si odpočíval jinak. S kamarády. Na akcích. Beze mě. V klidu si poslouchal, jak se tu trápím a pak mi líčil, jak sis užil odpoledne.

Rval si mě dolu. Vedle studia, který bylo vydřený, jsem musela řešit nás. Rozpadající se nás. Vztah, který jsme vytáhli z ničeho, partnerství, kterýmu nikdo snad nevěřil. Jen my. My si za tím takovou dobu šli a ukazovali všem, že i NAPROSTO rozdílní lidé spolu mohou být, když chtějí.

Vážně jsem si myslela, že jsi to ty. Že spolu budeme vychovávat děti, splníme si společné sny, budeme se milovat navždy.




Nikdy nikoho nemůžete nutit, aby vás miloval. Nemůžete nikoho tlačit do toho, aby s vámi trávil čas. Vážně to nejde. Vím to. Zkoušela jsem to.

Několik měsíců. Doufala jsem, že jde stíhat náročné studium a ještě do toho přemlouvat partnera, že mu za to stojíte.

Vy ano, ale on ne.

Bylo pozdě. Jakmile jsi se přestal snažit o udržení, jakmile si ztratil vizi toho, že to bude fungovat, měla jsem jít. Měla jsem tě nechat. Neměla jsem se tak trápit a za každou cenu to chtít postavit zpět. Nelze se snažit za dva. Vážně to nejde.

Vztah jsou dva. Vždycky na to musí být dva.

Nedokázal si mi říct, že tu jsi. Že mě máš rád. Nedokázal jsi přijet a bejt tu jako dřív. Nebyls tu pro mě.



Ten konec mě dostal. Pořád jsem padala a nemohla nahoru. Nešlo to.

Nepamatuji si dny, ani týdny po tom. Nevím, jak jsem dokázala každé ráno vstát a nějak existovat. Nevím, co jsem říkala, nevím, jestli jsem jedla, nebo spala. Vím, že jsem usínala v slzách a probouzela se s nimi. Vím, že si tu nebyl, abys je slíbal, nebo jen otřel. Vím, že jsem si ubližovala. Že jsem se dívala na naše fotky, pročítala naše konverzace, vzpomínala.

Nosila tvoje trička.

Přemítala jsem, kde jsem udělala chybu. Že jsem možná vážně chtěla moc. Že jsem měla chtít míň. Že jsi byl ten pravý a že už nikdy nenajdu tak skvělýho chlapa. Že jsem pro tebe nebyla dobrá.

Počítala jsem dny, kdy tě uvidím. Stále jsme součást jedný party. Přemítala jsem si konverzace, který jsme si měli vyměnit a vrátit se k sobě. A občas jsem ti napsala. Zavolala. Já vím. Chtěla jsem ti říct, že chci, aby ses vrátil. Že mi šíleně moc chybíš. Že to nezvládám. Že nemůžu dejchat, normálně existovat. Že to nejde. Že se vzdám všeho, když se vrátíš. Změním se. Změním svoje názory, postoje. Vzdám se svý milovaný školy, pro kterou jsem roky dřela. Že chci jen tebe.

Že potřebuju, abys mi zas ukázal slunce. Že chci, abys mě pomohl vstát. Oprášil mi kalhoty a řekl, že to bude v pořádku. Že už tu jsi.

Čekala jsem na tebe. Všude. Každou minutu jsem na tebe myslela. Byl jsi jako droga mýho trápení. Za každým rohem jsem myslela, že se zjevíš. Že mi to vysvětlíš. Že se pokusíš o návrat. Že budeš před domem. Školou. Prací. Maštalí. Kdekoli. Kdykoli. Že mi zavoláš, napíšeš. Že ti chybím. Že mě chceš zpět.

Naopak. Postavil si první most, když si mě začal tak nesmyslně urážet. Přemýšlela jsem o tobě najednou jinak.

A druhý most si postavil, když sis našel ji.



Bylo to relativně chvíli po tom, cos mě opustil. Stále to byla doba, kdy jsem usínala a myslela na tebe. Už jsem nebrečela každý den, ale nedokázala jsem na tebe přestat myslet. Vážně jsem si myslela, že jsem se zbláznila.

Několikrát jsem už k tobě jela. Že se usmíříme. Slepíme to.

Věděla jsem vždycky, že nás vztah není dokonalej. Průměrnej, ano. Střídmej. Žádná itálie. Prostě troška stereotypu, žádný spontánní nápady, nic takovýho. Klidný dobrý vztah.

Když si mi řekl, že máš někoho jinýho, zbortil se mi svět. Byl konec. Vážně jsem najednou cejtila dno.

A víš co? Pomohlo mi to. Jakmile jsem ucejtila ten strop svý bolesti, věděla jsem, že musím začít zase žít. Že to bude bolet. Že ti musím odpustit a sama začít žít.

A začala jsem.

Ztratila jsem tebe, abych našla sebe.

Najednou jsem musela vzhlídnout. Podívat se na to slunce sama. Sama vstát a přestat usínat s myšlenkou, že jsme my. Že jsme pár. Přestat počítat dny, kdy tě uvidím.

Že se k sobě vrátíme. Že to slepíme.

Díky ti za těch šestadvacet měsíců. Díky ti a přeju ti, ať se ti daří. S ní. Nebo s kýmkoli jinym.

Já jsem se přes to přenesla. Už tě nechci zpátky. Způsobil si mi až moc bolesti na to, abych někdy vůbec přemýšlela o tom, že to dáme spolu dohromady. Už pro mě nejsi dost dobrej. Jsi příčinou mý zranitelnosti a hektolitrů slz.

Ze všech věcí, který si mi kdy vyčítal, se snažím dělat svý přednosti. Snažím se zamilovat si svý tělo, názory, postoje. Když mám chuť, tak si koupím víno, nechám si ostříhat vlasy, nebo si namaluju rudě rty. Pustím si písničky, který si nechtěl poslouchat, ale já je mám ráda. Místo filmu strávím večer nad knížkou. Jedu poznávat svět, nesedím doma. Vezmu si šaty, který vím, že mi sluší, a úsmívám se na cizí lidi. Neexistuje na to zákon.

Dělám věci, v který jsem vždycky věřila, ale ty jsi byl proti. Chci být já. Nechci být otiskem těch měsíců. Nechci si s sebou nýst zlobu a strach, kterou jsem cítila, když si odcházel. Byla jsem tak osamělá. A ty jsi se ani neotočil.

A chci milovat ještě víc, než dřív. Ne hned. Ale jednou vím, že toho budu schopna. Dám ze sebe zase to nejlepší. Věřím tomu, že takhle to mělo být. Že se naše cesty měly spojit jen na relativně krátkou dobu. Že všechny ty sny, ty tužby, ty řeči, máme prožít s někým jiným.

Snad jsem měla míň poslouchat tvý sliby a dívat se na činy.

možná.

Nebo jsem neměla bejt tak náročná.

Bůhví.

A víš co? Tvůj odchod mi postupem času nabídl mnohem víc, než jsem si myslela, že by vůbec mohl dát. Myslela jsem, že jsem jen ztratila, že nejsem dost silná. Naopak. Díky tomu, že jsem po letech neměla vedle sebe tebe, musela jsem se postavit. Ale já to udělala sama. Nenašla jsem si náplast na svoji bolestnou samotu. Drápu se nahoru, hledám svoje sakra nízký sebevědomí, který vždycky bylo mizerný, ale po tvým odchodu se slovy, který si mi řekl, bylo snad zakopaný v podzemí. Snažím se hledat něco hezkýho na dnech, který mě čekaj. Který jsou bez tebe. Navždy. A v tohle navždy vážně už věřím.

Uvědomila jsem si jednu hrozně důležitou skutečnost.

Tohle mě zocelí. A až se vrátím zpátky, zpátky do běžnýho života, tak budu silnější než kdy dřív.

Odpouštím ti. A dávám ti konečně sbohem.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 padesatka padesatka | Email | Web | 31. july 2018 at 14:25 | React

Jó, to nošení triček, to je fakt masochismus, ale která ho nezná...:D

New comment

Be advised that this discussion is moderated. Every new comment has to be approved by owner of this blog before it is displayed.

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama