Zanechávám za sebou stopy, stačí hledat.

převrat v dvou tisících metrech (a v životě)

14. september 2017 at 23:01 | Chriss |  A teď vážně
Najít sám sebe, daleko od domova. Uvědomit si plno věcí až v dálkách osvobozených od civilizace. Narazit na podstatu bytí. Prozřít. Procitnout. Nadechnout. Otevřít oči.

I já se dočkala.

Vidím.




Ne vždycky jsem si byla jistá. Někdy jsem kolem sebe naschvál kopala, abych lidi odehnala. Aby odešli ONI ode mě, ne já od nich.

I tohle je ten případ.

Byly dny, kdy jsem vážně chtěla, aby mě nechal být. Aby odešel a nedíval se, jak se topím. Jak se chci nadechnout nad vodou. Chtěla jsem, aby to se mnou vzdal a měl pocit, že i přesto jsem silná, nezávislá a že mě nikdy neuvidí zlomenou a na dně. Nezamiluju se a nenechám ho, aby mě zničil. Držela jsem si ho od těla (jako většinu), v sebeobraně před zraněním. Bylo to tak lepší. To slabí lidé dělávají.

Jenže nakonec to dopadlo jinak.

Už když vyložíte karty na stůl, tak riskujete. Já řekla všechno. Celou pravdu. Slovo od slova. Všechny ho musely bolet, štípat, zažrat se pod kůži. Bez emocí jsem mu sdělila své pocity. Jak to vidím já. Náš vztah z mého pohledu. Na rovinu. Jak je skvělej, ale necejtim tu zamilovanost. Tu lásku. Tu jiskru, kvůli které bych za pár let, až bude krize (nebo spíš až přestane bejt) šla kupředu a bojovala pro něj. Necítila jsem z toho nic a vyslovila to.

Na jeho místě bych mě poslala do horoucích pekel.

Jenže to já vlastně chtěla.

Neměla jsem v plánu zahrávat si. Ubližovat. Je (a i tehdy byl) to jeden z nejlaskavějších a nejhodnějších lidí, které jsem znala. Jenže mě děsily ty rozdíly. Ta odlišnost v našich postojích. V názorech, na kterých mi záleželo. Neshodli jsme se. Nedokázali jsme diskutovat. Já urážela jeho ideje a on ty moje. Nehádali jsme se, nikdy ne hlasitě. Já byla většinou prudérní, nedokázala jsem se přemoci a on mi to trpěl. Nebo ne a i on otočil list a choval se ke mně jako já k němu. Občas. Hodně málo občas.

Nebyl to ten nejláskyplnější vztah. Nebyl to ani vztah, který jsem možná chtěla. A možná ani on. Jenže on šel do toho vztahu s víc, než já. On byl zamilovanej. On chtěl bojovat. Já nechtěla bejt sama. Jenže něco mě drželo. Něco mě nutilo, abych neodešla. Neopustila ho. Možná zbabělost. Slabost. Neschopnost odejít. Odmítala jsem se změnit a zraňovala jsem ho svými slovy proto, aby ten ortel vynesl on.

Bolelo ho to, ale dohodli jsme se. Na tom, že mi dá čas. Nebude na mě tlačit. Nechá mi prostor.

Neměla jsem pocit, že je to lepší. Dál jsem přetrvávala v něčem, co jsem občas s hraným úsměvem označila jako "kamarádství".

Pak vystanul problém s budoucím dlouhodobým odloučením. Já věděla, že nemám PROČ to chtít zvládnout. Když nevidíte ve vztahu nic, co by vás nutilo překonávat překážky, tak je překonávat nebudete. Věděla jsem, že to zvládnu. Budu se MU muset podívat do očí a říct pravdu. Že je konec. Že to nemá cenu. Význam. Váhu. Že si najde lepší. Ideálnější. S podobnými názory a postoji. Dokonce jsme to dohnali tak daleko, že jsme si slíbili vzájemný pozvání na svatbu. Chtěli jsme to ukončit v dobrém. Vážně jsem to všechno řekla. Jenže jsme měli naplánovanou dovolenou, pár akcí. Smluvili jsme se na tom, že to ukončíme v určitém datumu.

A mě se změnil život. Plno věcí jsem si uvědomila. Že virtuální přesýpací hodiny se daly do pohybu. Že už se odměřuje čas. Že jestli-že dneska budu protivná, tak za těch xx dní mě to mrzet. Že toho budu litovat. Že zajímavý je, že člověk si časem už nevzpomene, proč byl naštvanej a mrzutej, ale ví, že BYL. Vzpomínka na špatný dny, blbý okamžiky, ale zapomeneme podstatu, to asi proto, že vlastně nebyla tak podstatná.

Začala jsem se chovat vážně jinak. Ne že bych procitla do zamilovanosti. Byl v tom stále ten odstup. Věděla jsem, že bude konec, že přijde den, kdy si podáme ruce a půjdeme každý svou cestou. Dokonce jsem tušila, že bude z nás dvou první, který si najde někoho nového. Nemyslím to ve zlém. Nestřídal holky, nedívá se za každou, ale je skvělej. Je ideál. Je rodinnej typ. Je pracovitej. Je sexy. Umí komunikovat. Rád (a krásně) se směje. Tušila jsem, že je dost možné ho za pár let už vídat s kočárkem a rukou ovinutou kolem ramen maminy se snubákem. Která nebudu já.

Zabíjela jsem se v těch představách. Věřila jsem tomu, že mě stále má rád, že ho to bude bolet, ale věděla jsem, že oba bychom to zvládli. Možná bych toho litovala. Že jsem nechala jít takovýho skvělýho chlapa. Třeba až do konce života. Ale chtěla jsem víc. Chtěla jsem víc se odvázat, nebát se. Žít na tolik, kolik mi je. Ne bavit se o dětech, o plánech do budoucna. Snila jsem o pár úletech, na který budu jednou vzpomínat, což bych si nikdy nedovolila během vztahu. Brala jsem to jako příslib nového tmavého začátku. Poučení do budoucnosti. Nechat odejít a trápit se. Pocítit najednou tu prázdnotu. Umět ocenit ty všechny dobré vlasnosti, které jsem přehlížela. Chtěla jsem dostat od života facku a spadnout na zem. Vážně jsem si to přála.

"Zvládneme to," řekl jen. Zničehonic. Jednou. Sám od sebe. Objímal mě. Věděla jsem o čem mluví. Náš vztah se hodně změnil. Přinášela jsem do něho najednou taky světlo. Smáli jsme se. Těšili se na další chvíle a dny. Snažila jsem se potlačit svou náladovost, za kterou jsem se vážně nesnášela. A vycházelo to. Uměli jsme najít vždycky něco, co bylo potřeba ocenit. A já si uvědomovala, že o něho vážně nechci přijít. Že ho mám až moc ráda na to, abych ho nechala jít. Že potřeba toho, že nevím, jak definovat slova "Miluju Tě,", neznamená, že mi na něm nezáleží. Když mi pomocí těhlech dvou slov vyznával svou lásku, neodpovídala jsem, protože jsem nedokázala specifikovat svoje city. Občas jsem se mu do ticha přiznala, že ho mám ráda, že mi na něm záleží, že zbožňuju tyhle chvíle. Není to vlastně synonymum? Nedokážu nýst váhu těch dvou těžkých, hodně vyjadřujících slov, protože neznám jejich základ. Nevím, co vlastně znamená milovat. Ale už jsem se hodně poučila.

obejmula jsem ho o to silněji a nechala slzy, ať vytrysknou na mou tvář. Úlevným hlasem jsem přitakala.

nevím, kdy se lidé do sebe zamilují.

na začátku? při seznámení? když spolu spí? když se poznávají? když se na něčem shodnou? když mají podobné vize? když je táhne stejná představa?

a co takhle skoro dva roky ve vztahu v dvou tisích metrech nad zemí?

--

vyrazili jsme na pár dní pryč. Prej se o nic nemám starat, všechno zařídí a naplánuje. Jeli jsme do Polska. Chtěl mi ukázat pár míst, které viděl před rokem na stáží. Těšila jsem se. Moc. Viděla jsem náš vztah perspektivnější, než před pouhými pár měsíci. Zažili jsme už řádku krásných dní a já si ty vzpomínky uchovávala a hýčkala. Vážila jsem si ho. Pochopila jsem, že odlišnost se dá brát ze dvou úhlů: Buď ji můžeme vnímat jako překážku, která je klíčem k rozporům, nebo ji vzít jako zdroj inspirace a poučení. Zvolila jsem si druhou. Čas rozhodl. Byla jsem ve vztahu spokojená, řekla bych, že jsem vynechala fázi bláznivé zamilovanosti, kdy bych nedokázala myslet na nikoho jiného, ale asi jen proto, že jsem o to vlastně ani nestála. Měla jsem ho ráda. Bavili jsme se a užívali si. Ale budoucnost? Bůhví jak bude. Možná budem po škole spolu, možná vážně ta mamina vedle něho budu já, ale možná taky ne. Teď je nám dobře. Víc řešit nechci a nebudu.

těch pár dní se ukázalo jako jedny z nejlepších dní, které jsem zažila. Byli jsme pořád spolu. Sami dva. Večerní západy Slunce v autě s výhledem na vodní plochy (nejrůznějšího charakteru), snídaní opřených zády o něj, ledové koupání v Dunajovci, kdy jsme jako dva blázni soupeřili o pár temp s řekou, po obyčejné chvilky, kdy mě jen tak chytl za ruku, dal pusu, rozesmál mě. Možná už tam ten pocit začal růst. Že o něj nechci přijít. Ale jen možná. Ještě stále jsem se snažila žít jen z přítomnosti (panebože, JÁ!! ta, která žila x roků z minulosti a přítomnost brala jen.. jako nástroj k blízké minulosti).

předposlední den jsme měli vyrazit do Vysokých Tater. Ráno jsme dojeli za Zakopane, nechali auto na parkovišti (do půlnoci Vám platí parkovné) a vyrazili. Krapet jsem přecenila svou kondičku, sice jsem se celé prázdniny hejbala (v práci sem se vážně nezastavila), ale kopce moje plíce absolutně nezvládaly. Nohy sice až tak nebolely, ale můj hrudník každou chvíli křičel po oddychu. Ale bylo krásně. Nádherně. Připadala jsem si jak v pohádce.

vylezli jsme až nahoru. Po různých cestách. Vyštěrkovaných. Po velkých kamenech, po kterých jsme skákali jak kamzíci. Po terénu, kde jsme lezli nahoru po čtyřech. Cesty, kdy jsme se přidržovali lan a já si dělala srandu, že vybral stezku pro horolezce. ale zvládli jsme to. se sto pauzami jsme viděli dvě krásná jezera a vylezli nahoru. Tam spatřili další. A taky ucejtili vítr, kterej nás skoro svrhnul zpět. 2 301 metrů!!!(nebo tak nějak podobně). Připadala jsem si jako dobrodruh, po tom co jsem na prvním stupni absolovala výstup na Sněžku a Králičák (a od tej doby nic) ze mě byl najednou vysokohorský turista!

následovala první zkouška. nějak jsme zabloudili (což úplně nechápu, když jsme šli po hřebeni, kde byly jen šutry a my po nich lezli nahoru, pak pro změnu dolu, a pak zase nahoru, a tak pořád dokola). Jenže najednou jsme byli zase úplně nahoře, před námi žádná cesta a nás krapet (ne, hodně) tlačil čas. Rozhodl se, že půjdeme kudysi. Nejdřív to sám omrkl. Už jsem jednou před ním měla záchvat hysterie, to když jsem se učila na prkně a on mě vzal na svah, kterej byl celej zledovatělej a já se bála to sjet. Tlačil na mě a já tím zatvrdělejc odmítala. Měla jsem pocit, že umřu. Vypl mi mozek. Podjížděly mě nohy a já je nedokázala zastavit. A on křičel. A rozkazoval. A nechápal. Nevěděl o mým strachu, o mým pocitu, že umřu. Neschopnost ovládat svoje tělo mě zazdila mozek a já nepřemýšlela.

No, totéž se stalo i na těch horách. Chtěl po mně, abychom šli spolu dolu (DOLU TO JE VŽDYCKY HORŠÍ!!) mimo cestu, přes nějaký příkrý šutry. V tý době už jsem měla dost unavený ruce z věčnýho přitahování se lan a šplhání po čtyřech. Když jsem viděla tu cestu (viděla jsem vlastně jen šutry, který příkře šly dolu těch dva tisíce a nějaký drobný, a pod náma jezera) tak se opakovalo v podstatě to, co už jsme oba znali. Strach odmítl pustit rozum k otěžím a sám si řídil cestu. Podle mýho (a i zpětnýho uvážení) by bylo lepší se vrátit a najít někoho, kdo by nám poradil značenou trasu. Takhle jsme snad hodinu slaňovali z nebezpečnýho místa x do místa, kde se napojovala cesta. Ale abych byla spravedlivá, tak to zvládl mnohem líp než tehdy na svahu. Já byla opět nemožná. Bylo mně zase pět. Stálo ho to hodně nervů, trpělivosti a přesvědčování, abych to slezla. Celou dobu se moje nohy a ruce tvářily, jako by byly z rosolu, vůbec neposlouchaly. Nejednou jsem měla pocit, že kloužu po vlhké skále dolu a zabrzdí mne až jezero, nebo možná dřív nějakej ostrej šutr. Nešlo mi líst pozadu, nedívat se pořádně na nohy, ale MUSELA JSEM. Kladl moje nohy na místa, kam samy měly jít, pomáhal mi. Držel mne a povzbuzoval za každej krok, kterej jsem dokázala slíst. A já mu byla vážně vděčná. Ne za to, že mi pomohl dolu a donutil mě neutýct před vlastním strachem (tedy, za to samozřejmě taky, ale mnohem méně v porovnáním s tím druhým), ale za to, že našel způsob, jak se mnou jednat. Že změnil svoje chování jen proto, abychom spolu lépe vycházeli, když to minule dopadlo tak katastrofálně.

Doufali jsme, že dojdeme k lanovce a ta bude puštěná. Svezla by nás dolu, dolu k autu, dolu k teplu, dolu k odpočinku, dolu k uzavření sportovní akce Vysoké Tatry. No, asi nám to nebylo souzeno.

Stmívalo se. Potkávali jsme ještě nějaké lidi, ale už jich moc nebylo. Moje čéška začala opět zlobit. Na tohle umím zatnout zuby. Viděl to a pomáhal mi. Kdybych ho nechala, snad by mě na zádech odnesl. U každého většího šutru mi podal ruku a donutil, abych se o něj opřela.

Lanovka zavřena. Venku fičák, že bych si to neuměla představit. Navíc se dost honily mraky. My neměli spacáky. Stan. Představu. Ani tušení, kterým směrem by byla popřípadě nějaká chata na přespání. No, trochu průser.

Hodně se omlouval, že to měl líp naplánovat. Možná. Možná já neměla mít hysterák. Ale ani jeden nejsme tý povahy, že bychom si to vyčítali. Stejně bychom si tím nepomohli. Takže jsme si jen našli téma, v kterým byly body k zasmátí a ulehčení celý tý svízelný situace a dál klopýtali po hřebeni.

Nesouhlasila jsem s tím, ale řekla jsem to jednou a v klidu. Podle mýho byl nápad slíst ze značený cesty a jít po louce DOLU ze svahu blbost. Narazíme na velký, nepřejdutelný šutry, na řeku, jezero, zvířata, les, nepřekonatelný překážky, bůhvíco. "Nemáme jinou možnost." A já neměla sílu se hádat a dohodovat. Zvládl mě dostat z tý smrtelný pasti, třeba dokáže abychom vážně sestoupili po neznačený cestě do hodiny. Bylo po sedmý hodině kdy jsme odbočili z cesty a vydali se dolu po trávě. Do dvaceti vteřin (hned potom, co prohlásil, že tráva vlastně bude bezpečnější) už se natáhl. A bude hůř, říkala jsem si.

Spadla jsem asi stokrát. Prvních dvacet se vždycky ohlídl, optal se, jestli jsem v pohodě, pak už to vzdal. Rostla tam vysoká tráva, borůvčí, malý keříky. Vždycky něco, kvůli čemu nebyla ta díra vidět. Vyhýbali jsme se stromkům, říčce (díky které jsme ale měli pak co pít), lesům, které vypadaly s nastávající tmou děsivě. A pak to přišlo. Zvláštní zvuky nesoucí se krajinou. Ztuhnul. Zrychlil. Už se neohlížel. Byl napjatej a jeho strach se šířil všude kolem něho. Občas se zastavil a naslouchal.

Najednou byla tma. Před náma les, žádnej pruh louky jako dosud. Zastavili jsme vedle palet, které tam byly naskládané jedna na druhou. Zvažovali jsme možnosti. Sejít dolu za každou cenu, lesem, po tmě? co ta zvířata? vážně jsou v Tatrách mědvědi? vlci? rysi? Jenže přespat v horách bez výbavy? Pod širákem? Podívali jsme se na naše oblečení. Já měla obyčejný slabý legíny, mikinu a ZIMNÍ bundu (předešlý dny bylo přes dvacet pět stupňů, dost jsem se smála představě, že s sebou táhnu tuhle bundu), on silnější kalhoty, ale zas slabší bundu. Nic moc na přespání. Byli jsme unavení a vyděšení. Nevím, jak bych se rozhodla dneska. Možná stejně.

Rozhodli jsme se využít palet. Dvě jsme dali na sebe pod nás, kolem dokola postavili tři, čtvrtou stěnu dělala zbylá kupa. Ještě jednu nahoru, pro velkej pocit bezpečí. Jídlo jsme naštěstí měli. Ale taky jsme měli strach otevřít cokoli šustivýho. V co největším tichu jsme se najedli, šeptem dorozumívali. Vodu jsme načepovali v potoce. Zima už začínala bejt znatelná.

Kdo delší dobu seděl na paletě, tak ví, jak jsou nepohodlný. Šíleně. Ale my byli taky hrozně unavení. Byli to odhadem tak dva metry čtvereční, které jsme měli k dispozici. Za tu noc jsme přišli pouze na dvě polohy (i když to zní seberomantičtěji, tak se jednalo fakt jen o pozice V OBLEČENÍ, jak se zahřát a přežít to). Ty jsme střídali, čím více šel čas, tím častěji. Já byla opřená zády, nebo jsem ležela k němu zády. On mě chránil záda, já jemu hrudník. Byla jsem tak zlámaná, že jsem necítila jak se mi palety zařezávají do těla. Dokonce i chlad nebyl tak hrozný, jak jsem čekala (byl PŘÍŠERNEJ, ale čekala jsem to JEŠTĚ horší). Když se mé tělo dostalo do křečí, tak jsem se musela nutit zhluboka dýchat, uvolnit se, a zase jsem byla pánem situace. Odpočítávala jsem hodiny do úsvitu.

Kolem deváté hodiny zařval poprvý. Medvěd. Vážně přísahám. Řval celou noc. Cokoli se šustlo, měla jsem pocit, že je to on. Dokonce se musel přemístit, protože pak se ten povyk ozýval z druhé strany (představa, že by jich tam byla víc se mně už vůbec nelíbí!). O půlnoci začalo pršet (vzal s sebou dva deštníky, ikdyž jeden byl trochu retardovanej, dost nám v tu chvíli pomohly). Byl to krátkej a slabej déšť, do patnácti minut přestal. O půl třetí začalo znova. Silně. Ten byl delší. Medvěd stále řval. Já se ještě snažila svoje zimnicový záchvaty ovládat, on to vzdal. Zjistila jsem, že je lepší neusnout, jen bdít, pak člověku není taková zima, když se probere, ale on vždycky upadl do krátkýho neklidnýho spánku. Já přemýšlela. O všem. O nás. O budoucnosti. O medvědovi. O roztrhaných lidech. O tom, co by tomu řekla moje máma, která volala ještě ten večer, když sme stavěli náš přibytek (Dům si postavil, strom zasadil a na víc zatím nemysli, řekla jsem mu). O pohřbech. O bouřkách v horách. O dešti. O mokrý trávě, co nás ráno čeká. O zápalech plic. O tom, že si to nemůžeme dovolit. O skutečnosti, že nevíme, kde jsme. O skutečnosti, že nikdo neví, kde jsme. O tom, jak šíleně umí podržet. O tom, že mi kryje záda. O tom, že si nic nevyčítáme. O tom, že jestli přežijeme tuhle noc, tak zvládnem všechno. O tom, že vlastně není nikdo, koho bych tu měla radči (ne že bych mu to přála). O tom, že nevím, s kým jiným bych byla radči. O tom, jak hrozně moc mi na něm záleží, že nechci, aby nastydl, aby se mu cokoli stalo (včetně toho, kdyby přišel medvěd), aby mě opustil.

Déšť trval asi půl hodiny, dost zmokl. Palety byly nakřivo, takže voda stékala po nich a i nás. Já byla víc chráněná pod deštníkama, takže jsem na tom byla líp. Modlila jsem se ke všem svatým, když přestalo pršet tak jsem dokonce děkovala. Zbytečně a předčastně.

Před pátou to začlo nanovo. Silnější a neutuchající déšť. Hlásil mi, že už má mokrý boty. Mokrý kalhoty. Že už je durch. Deštníky to nezvládaly. My byli uvěznění ve tmě, dešti, na mokrých paletách v horách. Medvěd stále řval, zdálo se že snad jen kousek od nás. A já doufala, že to přežijem. Bylo to.. No hrozný. Vážně.

Řekl mi, že už to nevydrží. Já už byla taky mokrá. Dostal obrovskou klepavku. Nedokázal ji zastavit. Kolem půl šestý se začalo rozednívat. Po šestý už bylo jakžtakž vidět. Neposlouchaly nás ruce. Nešlo mi sbalit věci. Stále pršelo. Mohli jsme se vrátit zpět do kopce, najít cestu, nebo to risknout dolu. Vlastně jsme ani moc nepřemejšleli. Byli jsme tak promočení, že bychom snad ani nahoru nedokázali vyjít.

Mokrá tráva mi pořád podjížděla pod nohama. Medvěd se s náma loučil. Snažili jsme se ho ignorovat. Celou noc jsem měla strach, že přijde až k nám!! Kolikrát jsem si myslela, TEĎ, to je on! Narazili jsme na rozvodněný potok, rozmrzlí a rozlámaní po nočním trápení nám dal celkem zabrat. Asi po dvaceti minutách, kdy už jsme samozřejmě byli NAPROSTO promočení, jsme uviděli dole cestu. Byla jako světlo. Bylo mi jedno, kam vede, v jakým je stavu, hlavní je, že tam byla!! Po dalších asi dvaceti minutách jsme díky ní dorazili k ukazateli, který hlásal, že náš cíl je zhruba třicet pět minut chůze. I kdyby tři hodiny, říkala jsem si. Byla jsem nadšená. Nepotřebovala jsem víc. Auto je pár desítek minut, suchý oblečení, něco na zahřátí.

Vážně jsme do toho auta dorazili. Vážně jsme se převlíkli. Vážně dorazili na nejbližší benzínku a koupili si to nejhorkovatější, co se dalo. A vážně ještě ten den dorazili domů. A i když by asi rád udělal za takovou nocí tlustou čáru, tak já na ni nezapomenu. Dala mi nakonec mnohem víc, než vzala. Pocit, že je mi parťákem a oporou. Že ta budoucnost by vážně mohla bejt. Že když budu chtít, tak nakonec ta mamina se snubákem můžu vedle něj bejt já. A já chci.

Chriss

(ten příběh se vážně stal, ale nestojím o rady zkušených turistů, který by nenapadla žádná z těch blbin, co jsme udělali my a díky tomu skončili, jak skončili. Jo, máme štěstí, že nás nesežral medvěd, a že jsme neumrzli, a že nebyla pořádná bouřka a milion dalších věcí, ale z chyb se člověk učí.No ne?)
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Josephbex Josephbex | Email | Web | 1. july 2018 at 20:23 | React

lil wayne got right back up like viagra
<a href=http://viagrarow.com>generic viagra</a>
tac dung phu thuoc viagra
<a href="http://viagrarow.com">viagra generic availability</a>
how often should a man take viagra

2 Josephbex Josephbex | Email | Web | 2. july 2018 at 16:18 | React

viagra eczane ankara
<a href=http://viagrarow.com>generic viagra 100</a>
foto van viagra
<a href="http://viagrarow.com">viagra generico online</a>
maximum dosage of viagra

3 padesatka padesatka | Email | Web | 31. july 2018 at 14:39 | React

No, tak to bylo vážně dobrodružství.
Škoda toho konce. Tím myslím konec vztahu...:(

4 Speedy Cash Speedy Cash | Email | Web | Wednesday at 14:38 | React

direct lender payday loans <a href="https://cashnow.cars">money lender</a> lender https://cashnow.cars - direct lender installment loans

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement