Zanechávám za sebou stopy, stačí hledat.

TT: Týrání sebe sama

12. december 2015 at 23:23 | Chriss |  Psáno pod mým jménem
Nejde o překlep, vážně chci psát na téma uvedené v nadpisu, a přitom si troufat říct, že se stále držím téma týdne.
Akorát po svém.

556805_10150910540318433_4445710_n_large




Je přirozený dělat chyby. U mě se z toho stala každodenní rutina, ale většinu těch omylů si k večeru už ani nepamatuju.

Pořád tu ale přetrvává ta vzpomínka na okamžik, který mně změnil život. Jeden jediný den mi přetrhal iluze o krásném světě, narušil pohádku, v které jsem žila. Strhly se barevné stěny a stíny se začaly prát.

Zkoušela jsem se s tím vypořádat různě. Chvíli jsem upíjela svoje myšlenky v chlastu, ale rychle pochopila, že se vždycky probudím s pocitem, že to vyplavalo na povrch zas. A vždycky to bylo jen horší. Ale to bylo až po době, na kterou budu mít mlhavou vzpomínku navždy, řekla bych.

- Stála jsem na mostě a vzhlížela na malý svět pode mnou. Věděla jsem, že nejsem dostatečně rychlá, abych prchla před svým chybným rozhodnutím. Že mě ty chyby vždycky doženou, ať se schovám kamkoli. A taky že nepomůže večer zavřít oči a přestat existovat. Nevěděla jsem co dál, jak budu žít s pocitem viny. Připadala jsem si, že stojím na konci světa, ale bylo mně jasný, že pokud někdo půjde okolo, moje smýšlení je jasný jak děvka stojící u silnice. Moje mysl mi vnukla, že to stejně všichni vědí. Musí chápat, proč tu přemýšlím o otázkách života a smrti, jen jsem nerozuměla, proč mně nikdo nestrhl zpátky a neprofackoval. Podívala jsem se znova dolu a jako bych viděla obličeje lidí mýho života. Všech. Těch, jenž na mně záleželo, i těch, kterým jsem ublížila a nikdy mně neodpustili. Nechala jsem se unášet truchlivýma vzpomínkama na dobu, kdy jsem věřila, že život je jen jedna velká krásná zahrada, kterou můžu v opojení procházet. Nevím, jestli jsem tam stála dlouhý minuty, hodiny, nebo přemýšlela celý den. A dokonce ani netuším, zda jsem se tam se stejnýma úvahama ještě někdy vrátila. Mám na tu dobu v hlavě jen mlžný opar, ale dodnes pamatuju tu tíhu na srdci, která mě tehdy provázela kamkoli jsem se pohla. Bylo nemyslitelný smýšlet, že se někdy ode mě vzdálí a já zas budu volná a možná i šťastná.

Nechávala jsem plamínky olizovat moje vyhublá zápěstí. Bolelo to, štípalo. Bylo mi to jedno. V duchu jsem se jmenovala srabem, který dokonce nedokázal udělat ani jeden správný krok, kterým jsem se mohla dostat z toho hroznýho bludiště, do kterýho jsem spadla. Byl to krátký krok, který mě dělil od vysvobození. Smrt byla jen pár centimetrů ode mě, ale já ji cítila tak intenzivně, že jsem couvla a teď si to vyčítala. Trhla jsem rukou. Oheň na mé kůži neuvěřitelně pálil a já se zase rozbrečela nad svým osudem, za který jsem si mohla sama.

Prášky. Slabá útěcha. Nechci jeden, ale celé hrsti. Přála bych se potopit pod jejich účinky a už nikdy nevyplout. Snila jsem o tom, že mě někdo spolkne s takovou nadějí, jako já brala ty barevné lentilky, které mně měly pomoct vydržet. Přetrpět ty deprese. Měla jsem spíš pocit, že se stávám jejich součástí a ony mým životem, jediným přítelem.

- Teď už jsem na tom o dost líp. Nemůžu říct, že by mně čas pomohl, jen jsem si prostě zvykla žít s tou dírou místo srdce. Vina a vzpomínky na moje pochybení jsou vážně pořád mými stíny a to stále vede k tomu, že se občas děsím sama sebe. Noci, které probdím potom doháním přes den, kdy se rozhodnu, že i přes moje nevyspání je fajn si jít zaběhat a nechat ze sebe opadnout tmavé strašáky. Jen mně pak samotnou děsí síla a intenzita, s kterou vyběhnu kopec. Nejde o kondičku, ale o agresi. V mojí krvi se skrývá zlost na ten den, kdy jsem se dopustila chyby. Stačí mně si to připomenout a i přes únavu překonám jakoukoli překážku, na kterou si vzpomenu. Nikoli proto, abych si řekla, že jsem silná, a že jsem to zvládla, ale proto, že mám pocit, že za svoje jednání si zasloužím šplhat do těch nejstrmějších svahů. Patří mi šutry, které na mě zvrchu padají, marně se jim snažím vyhýbat. Když v době, kdy je tma všude kolem mě, vbíhám do tmavých ulic tak jednoduše doufám, že svojí minulosti uteču. Vzdala jsem se všeho, čím jsem si snažila ten okamžik smazat z paměti. Oheň, který mi udělal jizvy do mé pokožky, alkohol, který mi vzal na chvíli pocit viny, a i myšlenky na smrt. Teď jsem tady a svoje pochybení vkládám do nohou, které pádí ulici. Snažím se i přes slzy vidět na cestu a neohlížet se zpátky. Vím, že za mnou jsou pořád ty stíny, které mě zase stáhnou dolu, když se tomu poddám. Nemám nic za sebou, nepřekonala jsem to, spíš to táhnu jak kouli pořád s sebou.

Nevím, jestli mi to pomáhá žít. Netuším, zda i tohle je důvodem, proč se bytí stalo snesitelný a já znova našla jistoty, který mě poutají zpátky mezi smrtelníky. Vážně nemám potuchy, proč i po tak dlouhý době mě dokáže vzpomínka na ty dny vyhecovat k tomu, abych na sebe ječela, když plivám plíce kolem sebe při úprku do vysokých uliček. Zajímalo by mne, kde se berou myšlenky určujíc mně, že mi to patří, že si zasloužím se trápit i teď, kdy už bych mohla být spokojená, že mi čas nabídl nový šance. Nechápu, jestli se mně život mstí za to provinění, kterýho jsem se dopustila, a nebo mě jen nutí hledat samu sebe.

Chriss
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Be advised that this discussion is moderated. Every new comment has to be approved by owner of this blog before it is displayed.

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama