Zanechávám za sebou stopy, stačí hledat.

První trénink s Gvell!! ♥ ( 18.6.)

19. july 2013 at 13:17 | Kristy |  Den za dnem
Budu se snažit nekomentovat vztek, když jsem zjistila, že jsem hnala zbytečně a ztratila mobil. Budu dělat, že jsem to chápala a přenesla se. Ale (!!!) jen "dělat".. A jinak? Trénink se, myslím, vydařil :). Podrobnějc pod fotkou..

pro všechny fotky platí, foto = Nikol N.
Zlatíčko!!! ♥


Když jsem přišla domů, bylo ¾ na pět. V šest mě začínal trénink a já věděla, že minimálně půl hoďky mě zabere cesta na Dolní a další půl hodinku minimálně chystání Gvely. Takže to bylo všechno dost nadupaný. A já unavená z výletů ( Borový a raftů) a taky hladová, nevyspalá, jsem doklusala domů, popadla housku, kolo a jela na Dolní.

Gveluš na tréninku :*

Cestou na Dolní se mě stala nepříjemná věc ( hodně nepříjemná): Šláhla jsem do kapsy, kde jsem měla (mít) mobil, abych zjistila, jak hodně nestíhám, ale kapsa byla prázdná. I druhá. Přitom jsem měla v duchu obraz mobilu, jak je na botníku a já ho beru a dávám do kapsy. Jenže na otáčení nebyl čas. Mobil prostě není. Trénink čeká. Takže? Jede se dál. Přes krev, pot a slzy (to všechno jsem stihla za cestu na Dolní).

Miláček :-**

Na Dolní jsem dojela za necelou půl hodinku bez mobilu, udýchaná jako prase, rudá jako rajče a vlastně, totálně kaput. Hned na schodech jsem si všimla Martiny, a na to, že bylo čtyřicet stupňů na sluníčku, tak docela ready na to, že měla lítat kolem Norta. "Ty jdeš až v druhym lotu?" zeptala jsem se po pozdravu. "No, ono se to posunulo," odpověděla mi. A já v tu chvíli vybuchla. Kur** to mě nikdo nemohl říct. Že se to posouvá?! Lítám tady jako deb***, abych to stihla, mobil ztratim, kor že na tom sluníčku nechcípnu a oni mě nedokážou říct. Že se to posouvá?! Zabít? Moc rychlý!

Makáme :))

Upřímně, s pláčem jsem si sedla v klubovně. Mobil v hajzlu. V mobilu všechny zbylý fotky, který pro mě tolik znamenají. Když počítač smazal všechny, zbyly mě jen ty v mobilu. Jenže ani ten nemám. Co budu dělat?

Udělala jsem jediný, co mě napadalo: Poprosila Martinu a jely jsme do Chocně v autě. Cestou jsem se, se strachem, rozhlížela okolo, jestli se někde neválí kus plechu, aneb můj rozjetý mobil.



Naštěstí, nebo snad neštěstím, se nikde neválel. Tedy- válel. U nás na zahradě, v záhonku. Zachráněn!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!



Dojedem na Dolní a já si jdu pomalu pro Gvelu. Snažím se jí v klidu připravit, ale nervuje se. Za chvíli je i v boxe zpocená jako prasátko a já nevím, co dělat, aby se uklidnila. Výjdeme ven. Vedro na chcípnutí. Gvele to očividně nevadí, dál se předvádí. Každopádně, začíná trochu foukat a určitě je venku příjemněji než v boxe. A dokonce se začíná ochlazovat. Jo, to půjde.


Sedám si na Gvelu a ta se uklidňuje a uvolňuje. Chodíme v kroku po jízdárně, jediní naši společníci je ta Eliška s Betty. Pan Mundil připravuje kavalety, Gvela stále hodná.


Začínáme klusat. Gveluš už se začíná pomalu vztekat, protože jí nepouštím vpřed, jak by si přála. Ale stála se chová ještě slušně, není sprostá. Vnímá, děláme kroužky, vlnovky, klušeme přes bariéry. Přes ty chodí parádně, nezrychluje, nezpomaluje. Neřeší je.


Než se naději, už před námi stojí křížky. Gvela je sice zpocená, ale pořád neunavující. Vytrvale kluše vpřed, nemusím jí vůbec přemlouvat. Sice se začínáme prát, ona chce na skočky rychleji, já jí to nechci dovolit, a hlavně, před každým skokem si přidupne, takže stylově je to děsivé. Ale pěkně si to kobyla umí vyřešit a krásně umí krosit. Toho musíme časem využít:).


Skoky jsou trochu ztěženy tím, že Betty potřebuje zcela jinou výšku, takže se neustále přestavují, a Betty často vyhýbá, takže půlku tréninku s Gvelou chodíme v kroku, což je dost drahá záležitost, na to, že za tuhle hodinku jsem vysolila čtyři sta padesát korun. Nicméně, neobviňuji z toho trenéra, to v žádném případě, jen jsem si nešťastně zvolila lot. Příště musíme do jiného!!


Výška se zvyšuje, ale to s Gvelou neřešíme: Pořád ten samý problém: Uvidí skok a rozbíhá se. Já jí v tom jemně, pokud možno, bráním. Snažíme se nacházet kompromisy. Je mi jasné, že ani jedna z nás, nechce ke skoku přicválat pomalu a skočit ho v klidu. Ne, ani já na tohle nejsem. Vlastně jsem ráda za tu kobylu, které říkají blázen. Magor. Nenormální. A hůř, s čímž já samozřejmě nesouhlasím:).


Vrháme se na řadu. Nemá potřebu vyhýbat, nebo nijak tak zlobit, ale snaží se to prostě přeběhnout nebezpečně rychle. Zkoušíme před skoky dělat kruhy, mluvit na ní, v klidu, trochu se naštvat ( víc to stejně na ní neumím:)). Přesto, kobylka má natvrdo v hlavně zapsanou rovnici: Skok- rozběhnout se- přeskákat- krosit- běžet dál.


Ale jo, byla hodná. Prostě to je ona. Poblázněná. No a? Pořád lepší, než nynější Vanda, která chodí bez energie, bez jiskry v oku, prostě unavená, otrávená, bez mozku, jak říkáme s E lčou. Stokrát ( co stokrát?) radči budu sedlat neovladatelnou šťastnou kobylu, než koně, kterýho budu pobízet do každýho kroku..


Nakonec si na Gvell sedl i pan Mundil a chvilku spolu pracovali. Zajímavá kombinace Gvela a pantofle:D.


Jinak, pěkně jsme si zaskákaly, nejvíc tak metřík. Dlouho jsem vyklusávala a krokovala. Ve stáji jsem jí dala svačinku a umyla nožky:). Šikulka moje :*.
Máme nejlepšího trenéra :D V pantoflích na Gvelu.. Aha:D

Doma jsem šla ještě se Sis. A spát! Unavená jako kotě :)
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement