Zanechávám za sebou stopy, stačí hledat.

TT: Nejsmutnější vlastnost: Litování se

27. april 2013 at 17:04 | Kristy |  Psáno pod mým jménem
Dala jsem si předsevzetí a hodlám ho dodržet. Takže otevírám novou rubriku ( "Psáno pod mým jménem") věnovanou TT, příběhům, které jsem si navymýšlela a dalším písmenkům, které jsem nechala napsat černě na bílo.

Někdy vidím celý svět černě. Vidím sebe, své blízké i své nepřátelé jako šedé myšky na kousku sýra. Nevidím nic důležitého a velkého. Vidím malé, nepotřebné věci, které by se daly jediným zmáčknutím odstranit z tohoto světa. Bohužel, lidé, jejich činy a osud mě naučil být pesimistkou a já nevím, jak se toho zbavit.
( foto by autor)



Proč zrovna já?

Jsem člověk, u kterého by většina lidí, kteří mě alespoň trochu znají, prohlásila, že mě skvěle jde se litovat. Bohužel. Ale divil by se někdo po tom, co jsem zažila, že se budu usmívat a říkat si, jak je svět krásný?

Když máte někoho doopravdy rádi, z celého srdce ho milujete a on v těch všech krásných chvílích nečekaně opustí tento svět, je vám asi tak, že ho chcete následovat. Já neměla sil ani na to. Byla jsem na dně a neměla jsem vedle sebe už nikoho, kdo by mě podržel a řekl, že všechno bude dobrý. Protože všechno dobrý z mýho života odešlo. Bylo to tak nečekaný a o to víc bolestnější. Copak jsem mohla vědět, že taková ošklivá nemoc se zahlodá i do našeho vztahu?

Milovala jsem ho. Položila bych za něj život. Jenže co mě bylo toto přiznání, když jsem věděla, že ho nevrátím? Pořád jsem doufala a doufala. Brečela a brečela. Litovala se a litovala. A pak? Vzdala jsem to. Nemyslím doufání na vrácení ho, nemyslím brečení a litování se. Ale vzdání se vyprávění mé bolesti před lidmi, kteří mě jen tvrdě říkali, že život jde dál a že už nic nezměním. Že jeden musí umřít, aby se druhý mohl narodit. Že moje slzy nic nezmění. Nebo že to byl náš osud. Skončit to dřív, než to pořádně začalo.

Copak to jde, poslouchat takovýhle necitlivý fráze? Měla jsem chuť je všechny do jednoho bouchnout pánvičkou, nejlíp do hlavy, aby se jim rozsvítilo. Když umře mladý a naoko zdravý tvor, tak mě budete tvrdit, že to bylo dáno? Že to bylo proto, aby se někdo mohl zrodit? Co to je? Nějaké náboženské myšlenky, nebo věty, jak zahnat slzy a věty typu "Kdyby.." ? Nebo proč? To v sobě ti lidé neměli ani trochu soucitu nad holkou, která se bezhlavě zamilovala a dostala ránu? Ránu od života, ránu pod pás. Ránu nad život a ránu do srdce. Do hlavy. A naštěstí asi i ránu do nohou, nebo by se ty nohy tehdy pohly a nezbylo by z nich nic. Absolutně nic. Nic, jako to nic, co jsem cítila v srdci a pořád viděla jeho oči. Společné vzpomínky. Vzájemné chvilky nabívající důvěry. A pak tma. Slaná voda stékající po mých tvářích. Studená jak ta ruka smrti, která se nás dotkla. Jako všechny ty bezcenný věty, které mě uzavíraly v sebe a mačkaly vevnitř. Všechna ta slova mě jen utvrzovala v tom, že to lidé nechápou a že si myslí, že se za pár dní, snad týdnů, oklepu a půjdu dál. Budu se smát a říkat, že to je jen život. Vážně si to mysleli? Mysleli si, že jsem stejně bezcitná jako oni? Jako všichni ti lidé, kteří mě svými pomyslnými utěšovacími větami zasazovaly rány do srdce? Jen zvyšovaly tu bolest a propast mezi realitou a mými sny. Sny, kde jsme já a on spolu.

Jenže v jednom měli pravdu: Život šel dál. Ano, ale nikdo neví, možná ani nechtěl a do teď nechce vědět, jaký. Jaký já jsem měla život po tom? Chtějí vědět o tom, jak jsem stála na mostě a přemýšlela? Přemýšlela, jestli se to vážně spraví, jestli vážně život půjde dál, jestli na něj časem zapomenu a jestli to tak mělo být.. přemýšlela jsem nad všemi lidmi, kteří těmito slovy přitvrzovali moji teorii, že to tu už nemá cenu. Všichni ode mě očekávali, že se za chvíli zvednu a budu tu zase celá, ne jen ta druhá polovička, které ta první uletěla za sny, ve kterých jsme spolu. Jenže i ta druhá polovička měla neustále rudé oči, litující se věty, když ji nikdo neslyšel a v rukách svírala nůž, kterým by to ukončila. Neuvěřitelně se trápila a přála si jen jediné: Vrátit čas.

Jenže i přes to, neměla dost síly udělat ten poslední krok, který by jí dělil od pomyslného nebe. Od snů, ve kterých jsme spolu. Nebo snad od pekla? Ale byla by dost daleko od štípajícího se srdce, když by slyšela brečet vlastní rodiče a přátele? Určitě by se osvobodila od těch depek, které ji sužovaly a dala by za pravdu té druhé polovině těla: té, která chtěla pryč. Kdyby byla sobecká a myslela vážně jen na sebe, jak někteří tvrdí.

Každý den jsem brečela. Každý den vzpomínala. Každý den přemítala "Kdyby.." . Každý den jsem bušila pěstmi do zdi a stolu a prosila. Nadávala. Litovala se. Rvala si vlasy a škrábala se. Štípala. Doufala.

Nepřišel. Nepříjde. ( slza)

I když už je to rok a půl, do teď doufám. Vzpomínám na naše chvíle, vzpomínky a všechno, co nás spojovalo. Na naší společnou dobu. Naší. Jen jeho a moji. I ty slzy jsou pro něj. To litování se slovy: "Proč já?" ale jen pro mě. Pro moji útěchu.

Nejhorší vlasnost: Litování se. Vlasnost, která je zcela k ničemu. Proč se k tomu nemůžu stavět jako ostatní? "Život jde dál!" Proč? Protože všichni, kdo to řekli, ho neznali. Neznali, jaký byl a jak snadno vám vlezl do srdce a hlavy. Jak špatně jsem se soustředila na vše ostatní. Jak těžko jsem bez něj dýchala. Jak snadno jsem se stala závislou. Ne, můj život nejde dál. Spíš se zastavil a čeká na okamžik, kdy to bude stát zas za to, ho rozjet. Kdy? Kdybych nebyla ateista tak doufám v život po smrti, znovurození a tak. Jenže já doufám v jediné: Že se čas vrátí a já provždy zahodím svoje deprese, slzy a litování se.

Protože pak by se mě splnily moje SNY.




( FB stránka "Motivační citáty"

K.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Andy Andy | Web | 27. april 2013 at 20:31 | React

Ahoj,
ten článek je tak pravdivý, až moc.
Vždycky se říká, že život jde dál, všechno bude dobrý..
Ano, život jde dál, ať chceme nebo ne, ale některé věci si v sobě prostě poneseme celý život...
To nejhorší, co se nám může stát je psychická bolest, jelikož ta fyzická jednou přejde, ale ta psychická bude bolet i tehdy, když si na to jen vzpomeneš. Pokud někdo už na to dál nemá a chce se z toho vypovídat, nic neublíží víc, než když ten dotyčný jen řekne, že se lituješ. Ale, co když je to bohužel oprávněné? Každý má právo se občas litovat..I to, co se může ostatním jevit jako úplná pitomost nás může bolet sebe víc a sžírat nás to celý život..
Každý si v životě projde nějakou bolestí, každý se bude litovat, každý ztratí něco, na čem mu záleželo, ale...o tom život je :)

2 huriken huriken | 28. april 2013 at 20:46 | React

Asi tě nepotěším, v to co ty doufáš mě trvalo 6a půl roku, než sem začala zase žít(ikdyž navenek sem to nedávala najevo), tak přeju ať to tobě netrvá tak dlouho.

3 Andy Andy | Web | 30. april 2013 at 18:04 | React

Ahoj,
promiň, zase to nebude nějaký extra komentář, to nikdy :D Nějak toho ty 2 dny teď bylo moc.

Pondělí - písemka z biologie, kterou jsem zkazila a psali jsme z chemie, což bych mohla mít částečně dobře. Ve škole jsme sice měli "jen" do 13:30, ale tak předtím byl tělocvik, který byl celkem šílený. Zase jsme dělaly výmyk, no radši no comment :D

Dneska jsme psali z dějepisu, já se včera snažila učit, ale moc to nešlo. Pořád jsem u toho koukala na filmy, nebo prostě dělala nějaké pitomosti, ale kupodivu jsem to uměla, jenže jsem to jaksi nestihla napsat :D No a pak jsme psali z matiky, neohlášenou písemku, to mám blbbě :)

Užij si dnešek, pa :)

4 ZdenekJ ZdenekJ | Email | 17. january 2017 at 17:45 | React

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na sisvan.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement