Zanechávám za sebou stopy, stačí hledat.

Noc z 9/10 února + Jumps!

10. february 2013 at 11:27 | Kristy |  Snář
Tenhle Sen si nepamatuji.. Nedokážu říct, co bylo, kdo tam byl.. Ale pamatuji si pocity..

Rubíček :) Pán, s který jsem prošla (zatím) největší skokový závod. 80-90 cm v rozeskakování :) foto by mamka bo taťka :P




Pamatuji si, že jsem byla v Suché a letěla přes překážku. Tam moje jasná vidina o dnešním Snu končí. Ale pamatuji si na pocit, který jsem nad tou překážkou zažila: Byla jsem šťastná.

Je to pro mě spíše zakázaný pocit, když skáču. Nechci, zase moc vzpomínat a já se toho už vzdala. Ale stejně, když vzpomínám, tak sevším všudy!

Moje první skoky jsem absolovala na kobylce jménem Tara, v Cetkovicích. Zamilovala si skoky, i ji! Každý skok byl adrenalin, každý skok jsem prožívala. Byly to skůčky, ale pro mě to byl skok v ( jezdeckém) životě.

S Taruškou :) fotku vyfotil někdo z vedoucích, kdo byl na Podzimkách 2010

Začala jsem skákat i ve stáji, kam jsem chodívala. Cetkovice byly moc daleko, tam jsem jezdila jen na tábory a soustředění.

Ve stáji jsem začala skákat na poníčkovi Luckym a naučila se držet. Moc toho neuměl, takže jsme se učili spolu. Nešlo o nějaké velké skoky ( i když ke konci jsme spolu zdolali výšku 90 čísel a to na nás byl výkon!), ale o to, že skákal.

Později jsme si něco skočili i bez sedla. Vypadá to, že odmítl, ale neodmítl :D foto by Dáša V.

O to šílenější byl dopad :D foto by Dáša V.

Mezitím jsem byla v Cetkovicích, kde pořád skákala s půvabnou Tarou, a trenérka mě půjčila na (můj první!) veřejňák plnokrevníka Fonda. O něm jsem tu už psala (ZDE). Zdolali jsme ho s 8. trestnými body, což byl na mě tehdy i úspěch :D Byla jsem šťastná!

Můj první parkúr 60cm před diváky! Foto by Kája H.

Někdy jsem dostávala na skokovky i krásnou vranou klisničku Elisabet. S ní jsem v Túrovech zdolávala ty největší překážky :) Metřík jsme zdolávaly s její elegancí, ať se sedlem, nebo bez něj :)

Bett :) Skoky bez sedla! foto by Dáša V.

V Túrovech jsem se také dočkala závodů. Moje první skokové jezdecké hry jsem absolovala na poníčkovi jménem Dasty. Čekal nás parkúrek 40cm, kde jsme s bezchybným skórem skončili druzí! Radost nemalá :)

Dastík v Suché :) foto by taťka

Mezitím jsem se zdokonalovala s Elisabet a Tarou. Přišly další závody, veřejňák v hale (Suchá). Měla jsem jet Elisabet, ale nenastoupila do přepravníku. Tak jsem jela pana Rubíčka. Byl to parkúr ve výšce 80-90cm. První kolo jsme zdolali čistě, druhé se 4. trestnými body, protože jsem zazmatkovala a spletla směr kurzu (musela jsem udělat kroužek). I tak jsem měla obrovskou radost!

S Rubíčkem ;) To se nám to lítalo :D foto by taťka

O pár měsíců déle, před dalšími závody, které jsem měla jet na Luckym, jsem z Túrov odešla a přešla do Cetkovic. Tam začala jezdit krásného plnokrevníka Vanillka, ale o tom už jsem psala -> ZDE. Bohužel, s ním jsem nestihla ani jedny závody, ale naskákáno jsem s ním měla určitě nejvíce. Jak já ty skoky s NÍM milovala!

Přesto, závody jsem jela na velké Lady. Vyškov, 60 a 80 čísel a Z1. 60tku jsme přešly bez chyby, v 4tém nejrychlejším čase. Měla jsem obrovskou radost! Ten Vyškov byl první, co jsem na ní kdy skákala! A 80tku jsme přešly s 4. trestnými body. Přesto jsme se umístily také 4té.

Lady ve Vyškově, 60cm. Foto by taťka


80tka v podání mě a Lady :) foto by taťka

Začala jsem jezdit zase na Taře, ale o skokách už nemohla být řeč. Nešlo nám to spolu. Ale mě čekal pronájem s Bigouškem. Celý týden jsme jezdili do lesů, plavili a skákali. Bylo to úžasné! A při pomoci Barči, která nám s Alpíkem dělala rozhodčí, trenéry i diváky, jsem zdolala největší skok mého, prozatímního, života. Skok, který měřil 110 cenťásků. Díky Bigoušku!

Ty geny v sobě nezapřel- je to nevlastní bratr Vanillka! Fotka od Aleny Ch.

Ale já odcházela. Chtěla už navždy skončit s ježděním. Ale nakonec jsme našly Dolní. A já tam šla s myšlenkou, že ze mě bude rekreant. Vzdala jsem se všeho, co jsem do té doby měla: Makání na jízdárně, skákání, cvičení drezúr. Budu jezdit do lesa, jezdit pro radost! Celý půl rok mi to vydrželo, ale pak přišel "Skok do Nového roku". Měla jsem Vandičku a po půl roce zase skákala! Vandi nikdy moc neskákala, ale přesto, zdolaly jsme je. Já tehdy nevěděla, že moje předsevzetí nebude trvat navždy..

Na jaře začaly tréninky. Ostatní trénovali, já jen pomáhala, kamarádka přiznávala, že jim záviděla, ale mě to bylo jedno. Někdy jsem zatoužila být nad tou překážou, ale pak to zavrhla. Vzdala jsem se toho!

Jenže jsem začala jezdit Vandičku, měla jsem s ní pronájem. Zkoušely jsme spolu skákat,.. a já byla šťastná, protože jí to bavilo. Po nějaké době nás čekaly první závody.

Zdolaly jsme je jen se 4. trestnými body. Na mojí abscenci a její "neskákavost" to byl vážně výkon :) foto by taťka

Pak přišly další závody ( 4.tr. body) a další (bez CHYBY!!!). Ale pořád jsem nemusela být ta, která makala na jízdárně a trénovala. Ne, to nepotřebovala ani Vandi. Měly jsme mezi závody asi tak 3 tréninky a víc jsme nepotřebovaly. Tady nešlo o překážky, tady šlo o důvěru.

Ale o prázdninách přišly dva tréninky s Čamičkem. A v tu chvíli jsem byla šťastná! I nad překážkou. Byl to zase ten nadšený pocit z překonané překážky. Ta doba nad skokem.. Byly to zase staré časy..

Čamiček! foto by Kája V.

A pak konec. Nastala zima, plno změn a převratů. Rozhodla jsem se poslala přihlášku. Na jezdecký tábor Suchá, kde se zaručeně bude skákat. A já se těším! Těším se na koně, tréninky a překážky. Můj dnešní Sen mi to jenom potvrdil :*

Kristy
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama