Zanechávám za sebou stopy, stačí hledat.

Není ježdění, jako ježdění

5. february 2013 at 21:14 | Kristy |  A teď vážně
Na tenhle článek potřebuju tři věci: Čaj, fotky a pevný nervy, jelikož když někdy poslouchám lidi, chce se mě křičet, aby mlčeli, když o tom nic nevědí. Ale raději mlčím já a počítám do deseti.

Já a Vanďulka, léto 2012. "Pusinka" v našem podání ;) foto by Anatas


Nápad, napsat tento článek, nebo alespoň článek na podobné bázi, vznikl už déle. Ale nějak nebyl čas, nebo pořádná náplň. Myšlenka ano, ta ano, ale jádro věci jsem neuměla popsat. Věřím tomu, že v situaci, v které jsem teď, se bude popisovat skvěle, protože je ze života..

Možná jsem to ještě zde nepsala, ale jezdím od roku 2008. Když to vezmu aktuálně, prošla jsem 4 stáje, v každé mě učili něco jiného, něco jiného po mě chtěli a já se v každé jinak chovala. V každé se chovala tak, abych zapadla, nevyčnívala a aby vše bylo ok, mezi mnou a koníky, ale i lidmi, který do stáje chodívali se mnou. Abych šla ke článku: V první stáji, kde s odstupem času chápu, že trenérka a majitelka v jedné osobě, to měla vymyšlené nejlépe, to fungovalo asi takto:

Přijeli jsme, mohlo nás být okolo šesti lidí, vyvedli koníky, udělali boxy, které jsme měli přidělené, uklidili po sobě, vyčistili koníky, připravili a až pak šli jezdit. Bylo to, jako třešnička na dortu. Všichni jsme makali a když pomalu, tak jsme jezdili každý třeba jen 5 minut. Naopak, když jsme si mákli, mohli jsme si jezdit každý klidně hodinu. Byl tam pevný řád a ten, kdo lenošil, tak nejezdil. Jezdili tam všichni stejně ; čistou a prostou anglii. Proč říkám čistou? Víte, ona není anglie jako anglie. Tahle anglie byla lehká a jemná: Žádná ostrá udidla, obyčejná sedla, pod nimi gelovky s dečkami. Jezdilo se nejčastěji bez pomocných otěží, což jsem si moc cenila. Za každou chybu, co jsme se dopustili na hřbetech těch ušlechtilých zvířat, jsme byli náležitě napomenuti, někde to nezůstalo na normální hladině zvuku. Co z toho vyplývá? Že majitelka své koně milovala a nedovolila, aby jsme jim my, fagani z města, ubližovali. Ať už špatným nasedláním, nebo taháním za hubu. Jakkoli.
Byly to velmi tvrdé začátky, ale já vím, že pokud bych zůstalo, něco by ze mě bylo. Viděla jsem, jak jezdci, kteří tu "výchovu" tam vydrželi, létají nad překážkami- stylem! Což bylo důležité.. Nejenom stylem jezdce, ale koně. Kůň uvolněný, žádné tahání v hubě, nohy pod sebou skrčené. Ne, prostě skákání, jak má být.
Dokud na to jezdec nebyl, nešel. Já chodila v kroku s vodičem skoro rok! Po roce jsem začala klusat na lonži a chodit sama v kroku na jízdárně. No a? Ale vím, že jsem uměla chodit lépe než ti, kteří chodili sami druhou hodinu. A to je hlavní, ne? Já si totiž vážila nejen těch koní, ale i toho, že se na nich můžu vozit. Byl to pro mě svátek, požitek.
Bohužel, já to po prodání klisničky, kterou jsem měla velmi ráda, nezvládla. Odešla jsem, ale nikdy nelituji, že začátky mi dala ona paní z vesničky blízko mého domova.

Borůvka, moje láska. Teď si létá nad překážkami se svojí mladou jezdkyní a má se, doufám, skvěle. Fotka volně ke stažení na portálu koníčci.

Jenže já šla dál. A narazila na jednu stáj za vesnicí podblíž domova. Víte, článek se zabírá ježděním, ale tohle nelze opominout: V první stáje měli koníci krásné, travnaté a rozlehlé výběhy, které spásali v malých stádečkách, po tří- čtyř koní. Boxy měli prostorné a mohli se navzájem očmuchat, seno a slámu dostávali jak měli, a večeře měli královské.

Tato stáj sice měla tři výběhy, dva travnaté a jeden kamínkový, ale všech, tehdy asi dvanáct, koní bylo v kamínkovém. Na travnaté chodili jen v létě. No, ono mít stádo skládající se z shetlandů, velšů, haflingerky, plňasů a ČTéček, nemusí být vždy výhra. Samozřejmě byli někteří utlačování, šikanování.
Za to boxy byli luxusní, jen doteď nechápu, proč byl první koník izolován od ostatních. Stáje totiž byli venkovní a všichni, až na prvního, se mohli dotýkat čumáky, což je pro koně velmi důležité. Jen první ne, i když byl nekonfliktní. Nechápu.
Abych dokončila myšlenku na komfort koní mimo ježdění: Slámy dostávaly nejvíc, co jsem kdy viděla. Měli gumovou podlahu a na to nastlat pro staršího koníka půl metr- metr slámy nebyl problém! Což je obdivuhodné. Sena dostávali také mnoho, v létě ručně sekanou trávu. A žrádlo? Nekomentuji! Tolik žrádla! Taky potom lítali jak raketky ;).
Jen škoda, že ponďáci ( shetlandík a velš-par-bred) sdíleli jeden box..

Někdo si možná řekne, proč tu mluvím o boxech, výbězích, žrádlu a podestýlce.. No, protože všechny tyto faktory ovlivňují pohodlí koně, a jeho psychickou i fyzickou pohodu. A to se zase odráží v ježdění..

Ale s ježděním to bylo horší. Většina koní jezdila taky anglii ; S jemnými udidli, lehkými sedly a obyčejnými dečkami. Ale jízda tam probíhala úplně jinak. Jezdilo se často ven: Šli jsme v kroku, zavelelo se "Naklusat!" - do koní se jednou koplo a on klusal. Cval měl "pobídku" dvě kopnutí. To kdybychom udělaly s kamarádkou v předešlé stáji, tak by nás trenérka z koní servala!! Když se kůň rozběhl, tak se udělalo "struhadlo" -> protáhla se levá ruka, pravá ruka a nikdo neřešil, jak moc to ty koně bolí. Hlavně že zastaví, ne? Často se klusalo a cválalo na cestách, které na to nebyly. A každá vyjížďka se cválala.. Nikdy ne jen klusová, natož kroková.

Když tam přišly děcka, že se naučí jezdit, do pár hodin už cválaly na jízdárně. A po půl roce s námi šly "skákat". Pardon za úvozovky, ale my byly holt zvyklé na jiné skoky. Tady byl jeden skok, protože na jízdárnu se víc nevešlo, kůň se pobídl cvalem na ní, chtěl-li vybočit, koplo se do něj, chtěl-li běžet rychleji, než chtěl jezdec, udělalo se struhadlo. Tréninky tam v podstatě nebyly takové, aby se to "tréninkem" dalo nazvat a jízdárna byla nakřivo (pravá polovina byla výš než levá, znatelně), takže koně namáhali nestejnoměrně nohy.

Bohužel, tím výčet mínusů v této stáji nekončí: Na shetlanda se klidně posadila 60kilová holka a šlo se na 2hodinou vyjížďku, většina rychleji než krokem. Často jsme tam jezdili bez sedla, tehdy mi to připadalo super! Ale co má začátečník rajtovat koně celou cvalovou vyjížďku bez sedla?! Co ty bedra, nohy, otřesy?! Vždyť jsme byli rádi, že jsme se drželi v sedle.. Ale někdo se zeptal, další se přidal a byla z toho tradice. Tradice jak zničit koním záda?

Tuhle kobylu jsem měla vážně ráda =) Užila jsem si i skákání, ale až s odstupem času chápu, jak moc jsem jí ubližovala každým dopadem..- Betty. Fotka od Dáši V.

Poník, kterého jsem měla vážně ráda! Lucky :* fotka Petr V.

Jenže já dostala nabídku jít dál. Do stáje, kde jsem jezdila od začátku na tábory.. Dostala jsem nabídku, abych zaježďovala hříbátko. Nešlo odmítnout! Opouštěla jsem tuto stáj a řítila se do další. Do stáje, kde bylo všechno nezapomenutelné, do stáje, která mi navždy zůstane v srdci. Protože tam byli dva koně, kteří mě změnili, jak mě, tak můj život. Byli tam totiž Tristan a Night Vanilla. Tito koně pro mě hodně znamenají a kvůli nim jsem se rozhodla, že tu obrovskou vzdálenost ( necelých 100 kilometrů, jenž leží stáj od mého domova) budu zdolávat. Lidi mě často říkali, že jsem blázen. Já souhlasila: "Blázen do nich!", říkávala jsem. Bohužel, odbočuji špatným směrem, odběhla jsem od článku.

Všechno, na co jsem byla zvyklá, bylo pryč. Stáj byla přestavěný kravín, takže o luxusních stájí tu nemohla být řeč. Za to výběhy! Panebože, tak krásné výběhy! Jeden ležel přímo pod lesem, kde v létě býval krásný stín a já zrovna na tento výběh mám úžasné vzpomínky.. Další se táhl s kopcem, do kterého jsme každý týden s kamarádkou šlapaly, abychom se dostaly k farmě. A pak tu byl třetí- u Orlíku. Snad nejhezčí, co jsem kdy viděla. Totiž, tento výběh ležel u rybníka, koně k němu mohli volně chodit, pít z něj, osvěžit si nožky a ti s tužším kořínkem si i zaplavat ;) No prostě- výběhů ráj.

Abych dokončila faktory vnějších vlivů: Seno bývalo, nebývalo. Chci tím říct, že když se v létě vozila tráva, tak to moc kvalitní nebylo. Sláma měla chvíle, kdy jí bylo tolik, že si každý syslil ke svému koni, a pak nastala etapa, že žádná nebyla. A to kůň musel stát na tom, co si tam prostě a jednoduše udělal, jestli nechtěl stát na betoně. A na to, jak koníci makali, tak granule nedostávali skoro vůbec.

I v této stáji se jezdila anglie: Většinou jste našli uzdečky bez nánosníku, takže nehrozilo naražení, nebo nedejbože zlomení nosní kosti, ale za to děcka musela víc tahat, aby koník "odbočil". Udidla měla normální, žádná ostrá, nebo páky by jste nenašli. Všichni nosili beránky, aby jejich záda neměla tak silné dopady necitlivých jezdců. Jenže sedel bylo málo, tak se často půjčovala. Tím pádem ne každému seděla, ale s tím se nedalo až tak dělat. Starší koně dostali lehčí, ostatním co zbylo, víceméně.

Nebudu lhát, když řeknu, že v této stáji jsem se nejvíce naučila. Po předešlé stáji ze mě musel být necitlivý jezdec, který už si taky zvykl, že pobídka je "kop" a že zatočit je táhnout. Trenérka z nás udělala za pár lekcí zase jezdce, kteří si váží svých koní a pobytu na nich. Tréninky byly úžasné! Paní uměla skvěle trénovat: Byla zlatý střed. Nikdy nekřičela, ale nikdy si nic nenechala pro sebe. Sebemenší chybu si pamatovala, ale neřekla jí hned po tréninku, věděla totiž, že všechny chyby si stejně nezapomatujeme, tak nám říkávala jen nejdůležitější a další trénink zase ty nejdůležitější. A z nejdůležitějších se postupem času stávaly menší, až přehlednutelné.

Zase jsme si zvykaly, že vyjížďka může být jen kroková, že klusat se má jen na cestách, které to dovolují a jezdec, který chodí cválat, už je někdo. Nikdo, kdo by na to neměl, nechodil na skoky, ale trénoval pomaličku s vodičem a pak na obdélníku. Poznávali jsme ty ušlechtilá zvířata i odjinud: Z teorie. Začaly jsme se s kamarádkou učit na licenci a trenérka nám byla velkou oporou.

Bohužel, licenci jsem si nikdy nesložila, prý jsem na ní jednu chvíli i měla, ale co se stalo, stalo se. Zničehonic jsem musela opustit sedla úžasného hnědáčka Vanillka a jezdit jiného koníka, Tristýnkovu maminku, která byla avšak úplně jiná než Vani, a jiná, než kterou jsem si jí pamatovala, když jsem se na ní učila skákat. Neklapalo nám to už. Ale to je jiný příběh.

Hříbátko, které jsem zaježďovala. Koníček, jenž mě naučil žít! Tristánek ♥ foto by Barunka H.

Vanillek.. Koník, na kterého nikdy nezapomenu! Fotka od Aleny Ch.

Ale já po té nešťastné uddálosti odcházela zase pryč. S vidinou, že už nebudu jezdit. Všechny svoje jezdecké věci jsem měla ve skříni s tím, že už na to nemám! Ale pak mi došlo, že mě naši před tím zaplatili pronájem valáška Biga. A já se díky jemu, a březí kobylce Madince, o kterou jsem se po tom starala, vrátila znovu do sedla. Díky Vám dvěma :*

Madinka :) fotku jsem stáhla od kamarádky, ale pochybuju že jí fotila..

Big. Kůň, který i v mém životě je "big"! Foto od Aleny Ch.

Ale stejně jsem stáj nechávala za sebou. Tu ohromnou vzdálost jsem už neměla "proč" zdolávat. Tristy tam nebyl, Vanillka jsem nejezdila a o Bigovi se spekulovalo, že půjde do pronájmu. Já vím, měla jsem Madi, ale nedávala jsem to. Už ne.

Kamarádka mě dotáhla do stáje, kde jsme teď. Už po těch pár letech "potulování" po stájích víme, že nic není dokonalý, že všechno má chyby. Vím o chybách, i kladech. A byla chyba u toho prvního dělat, že neexistujou. Protože pak jsem je uviděla všechny a bylo to ještě horší.

Výběhy jsou u nás vážně bájo, je jich plno, koníci v fajn partách.
V boxech stojí na slámě pilinách, kterých je většinou dost. I když koně, kteří mají pověst "prasátek" často dostanou méně slámy, "Protože by stejně druhý den byla na vyhození!" Já vím, všechno stojí hodně peněz, u koní to platí dvojnásob, ale přece jen, tohle není přístup, ale šetření.
Sena mají dost, řekla bych, že u některých až dost (viď Viki? :)). Večeře řešit nemusím ;) ti se maj fajn.

Většinou se berou anglická sedla, i když pár koníků jezdí western. Našla by se i ostřejší udidla, což je někdy vážně zbytečné, zdá se mi. Každý koník má ale sedlo svoje, dečku i beránek či gelovku. Plus většina chrániče.

Ale jedna věc mě vážně holduje: Štve mě, že nějací koně, musí makat celou vyjížďku. Nosit hlavu na kolmici, podstadit se a tak. Je to vážně tak nezbytné? Neřeknu to nahlas, to ne, ale vážně mě to vrtá hlavou. Proč nemůžou mít někde oddych? Kobylky, které jezdím já, to mají tak, že třebas 10 minut vyjížďky makají ( ale ne najednou!) a zbytek jdou na volné, max na přilnutí. Od toho je vyjížďka, ne? Aby si odpočinuli.

Teď přicházím na další věci: Vadí mě pomocné otěže. Moc. Nemám je ráda! Čím horší je jezdec, tím víc pomocných otěží má. Když na toho koně nemá s pomocí, ať na něj neleze, no ne?

A do třetice: Nebere se ohled na starší koně. Často jsem chodívala ven v hlavní skupince, kde jsou mladí, staří, velcí i malí. A prostě se jede podle jednoho koně. Mladého a velkého. Pak kobylka, kterou jsem s nimy ve skupince jezdívala (malá, starší) totálně nestíhala a druhý den jí bolely nohy. Takže jsem začala chodit s kamarádkou sama, protože jsem neměla odvahu říct, jestli nemůžem pomalu, ale už vůbec, aby každý den po naší vyjížďce nemohla vstát!

Možná je to věkem, že už máme větší "volnost", ale za to se mi líbí, že si můžu dělat s kobylkou v míře, co chci. Říkám v míře! Neznamená to, že lítáme po lese, skáčeme přes překážky, na které nemáme a další kraviny. Tohle mě ani neláká. Spíš, že se s ní můžu protahovat, dělat cviky, jak ze země tak ze hřbetu, můžu s ní jen tak "blbnout", třebas jezdit bez udidla, bez ničeho, cvičit její zručnost a tak. Je to šikula, tak mě to s ní moc baví :) a řekla bych, že jí taky..

Názorná ukázka :) Tahle práce nás baví, řekla bych, z obou stran ;) fotka od Elči K.

My si jen tak blbnem ;) Nejhezčí je vidět ten pokrok :O foto autor

Druhá kobylka, kterou poslední dobou jezdím ;) Gveluš! Fotka od Elči K.

Ale jednu věc jsem se naučila: Nikdo a nic není dokonalé. Proto jsem přestala hledat dokonalou stáj a snažím se být šťastná s tím, co mám.
A ať se to nezdá, od každé stáje jsem si něco vzala. To mě už nikdo nevezme!

Kristy
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement