Zanechávám za sebou stopy, stačí hledat.

Mám se (zase) rozhodnout?

8. february 2013 at 10:51 | Kristy |  A teď vážně
Když jsem se před rokem rozhodovala, nevěděla jsem, že mě ta volba čeká znova!

Stačí nám minuta abychom se zamilovali, ale nestačí celý život, abychom zapomněli! Foto by Nikol N. - léto 2012



Když jsem před rokem stála před volbou, nemohla jsem tušit, že se to bude opakovat. A já tehdy řekla: "Vandu!" Celý rok jsme bojovaly bok po boku, navzájem se povzbuzovaly a já cítila, že tu pro mě bude, jako já pro ní, vždy. Milovala jsem jí, každý den jsem se na ní těšila a už zase chtěla být s ní! Tak proč to tak lehké nemůže být i teď?

Všechny ty vzpomínky.. Vzpomínky na náš minulý "Skok do Nového roku", kdy jsme ukázaly, že by nám to spolu klapalo, ježdění na bezudidlovce, všechny ty vyjížďky, blbnutí v kruhovce a na jízdárně, učení jí skákat, nechávat jí pronikat do mého srdce, odnaučovat strach z kavalet, barelů, vody.. A pak taky troje závody, Průvod Horním Jelením, Hubert, plavení.. Je toho prostě tolik! Nemůžu zapomenout na naše chvilky strávené cvičením cirkusových kousků, začátky přirozený komunikace.. Vážně, tolik zážitků!

Jenže teď? Mám srdce (zase) rozpůlený, a (zase) škludlim obě dvě. Jak Vandu, tak Gvelu. Gvelu mám vážně ráda, podle některých bych s ní mohla něco "dokázat", ale chci já? Nestačí mi krokovky do lesa na bezudidlovce s kobylou, kterou miluju? Já nevím. Stačily! Ale teď?

Průvod městem Horní Jelení!! with Vanda ♥ foto by Nikol N.

Bylo by to jednoduší, kdyby nebyla jiná možnost. Ale já ty možnosti vidím! Stačí mě vidět Elču, Míšu.. Ty mají taky pronájem a můžou chodit cválat do lesů.. Ne, že by mě nějak zrovna na tom cvalu záleželo, ale byla doba, kdy jsem nenechala běžet bloďatou měsíc.. dva? Jenom kvůli tomu, co kdyby zítra někdo přišel a chtěl cválat on? Nebylo by toho na ní moc? Nebolely by jí pozítří nohy? Vstala by v klidu a šla si užívat výběh s kamarády, nebo by jen bolestivě stála na konci, protože to zase někdo venku přehnal s rychlostí? A co kdybych ten někdo byla i já? Co kdybych i já měla podíl na tom, že jí bolí nohy?

Jednou jsem na ní šla cválat tak, jak cválají na ní oni. Druhý den jí samozřejmě bolely nohy a k tomu všemu přijeli oni, samozřejmě šli cválat, nohy-nenohy! Jediný, koho to snad zajímalo, jsem byla já! Protože ať o tom problému věděli všichni, všichni jen nečinně přihlíželi tomu, jak já padám ke dnu a oni pomalu vítězí. Jak Vanda už není ta stará Vanda, ale Vanda, kterou z ní udělali oni! Už to nebyla ta Vanda, která za mnou cupitala ke stáji, tam neustále máchala hlavou, dávala tu svojí blonďatou palici na moje rameno a čekala, až začneme zase něco dělat. Ne! Byl tam kůň, který mě už nechodil naproti, který se neustále zasekával a nechtěl ke stáji dobrovolně jít. Byl z ní kůň, který se pošklebuje a podupává, když jdu kolem ní. Už tam nestál kůň, který by mě neustále "otravoval" prohlídkou kapes, jestli nemám mlsky. Ne. Byl tu kůň, který čeká, až vezmu sedlo, uzdečku ( s udidlem, samozřejmě!) a půjdeme ven. Celou dobu na otěži, nepovolit jí, cukat v hubě a když nejde, tak trochu kopnout, ona se rozběhne! Změnilo jí to. Nechtěla jsem vidět, až se z toho měnění stane zlomení.

Vím, co se mě na ní líbilo, když jsem přišla! Osobnost. Věřila jsem tomu, že je kůň, který se i přes to všechno nenechá zlomit.. Foto by Eli K.

Už jsem to nemohla snášet se zavřenou pusou. Nemohla- kvůli NÍ! Vrcholem bylo, když nějakým " zázrakem" měla otlaky a veterinář nakázal ježdění bez sedla, nejlépe jen procházky. Já to tvrdě dodržovala! Víceméně to byly procházky, ale abych doma neměla zle, že mě platí pronájem jen tak, tak jsem si na ní 1-2x do týdne vylezla bez sedla. Jenže jsem měla nakázáno, že bez sedla smím jen krokem, někdy jsme vyjímečně směli klusem. Stačilo mě to, rychleji jsem nechodila ani se sedlem. Bylo to nepohodlné, drcat na jejím hřbetě i v klusu, když jsem jí tím ubližovala ještě víc. Ale i na návrhy, ať si vezmu sedlo, jsem rázně říkala: "Ne!" a jezdila dál bez sedla. Na klus slézala, ale neřešila to. Je nemocná, nedá se nic dělat, říkávala jsem si.

Jak jsem měla vědět, že jsou i "další" řešení? Jako třeba to, když byl den pilin, všechny boxy se pracně vyklízely do všech koutků. Pak se na to navážely piliny, které byly ten den hodně prašné. Celý den jsem prokašlala, piliny jsem cítila v krku, uších, očích, nose.. Bylo to hrozné. Ale já se těšila. Třeba budu moci jít po práci s Elčou cválat bez sedla!! Těšila jsem se. Doopravdy jsme si mákli, byla to makačka ( "..jak sviň!", řekla by kamarádka). Jenže na mě a na Vandu čekal jiný end..

"Vandu si vezme Áďa," řekla trenérka a odešla. Zírala jsem na ní. To jako po téhle dřině se mám zase koukat, jak mě odjíždí kůň mých Snů s jiným jezdcem? To snad je vtip! Po celodenní dřině zase nepůjdu jezdit? Zase musím odevzdat její sedlo někomu jinému? Zase musím být ta, která tu bude stát jak trotl a čekat, až se vrátí? Zase musím cítit slzy, které mě budou téct, a vědět, že mám zase tak málo štěstí, abych byla šťastná? Asi ano. Ale já toho měla plné zuby. Možná se o to postarala dřina z pilin, nebo snad tento, poslední dobou, opakující se scénář, jak já čekám po makačce ve stáji a oni jezdí, nebo prostě to všechno? Já nevím, ale poprvé jsem promluvila proti rozhodnutí.

"A to se jako Áďa udrží bez sedla?" odsekla jsem, ale majitelka už odcházela. "Vezme si sedlo!" křikla a odešla. Kašlala jsem na všechny! Na všechno! Běžela jsem, vzala chleba a chtěla jsem pryč. Pryč od tohoto nespravidlného světa, od všech problémů i od trenérky, od její věty a rozhodnutí. Jak mi to potom všem mohla udělat? Běžela jsem za Vandou, chtěla jí popadnout a běžet s ní dál.. Pryč. Jen na místo, kde by byly nekonečné louky, kde by se pásla, a až měla chuť, šly bychom spolu zase dál.. Jen mi dvě. Nikdo jiný.

Nemohla jsem pochopit, jak někomu tak hrozně může záležet na penězích. Proč by jinak Vandu půjčovala se sedlem, přes to, že to veterinář zakázal, holce, která měla zrovna peníze? Proč by jinak nemohla jít Vanda se mnou na krok bez sedla? Proč, sakra?! Ale já přes nekonečné slzy nic necítila, neviděla.. Jen bolest a pocit podrazení.. Zase!

Stejně Tě budu milovat pořád! ♥ foto by Nikol N.

Objala jsem jí na pastvině a už nikdy nechtěla pustit. Byla jsem zvyklá, že o víkendech už na ní nejezdím, snad mi ani tolik nevadilo, že zase nepůjdu jezdit. Vadil mi fakt, že majitelka obchází veterináře a zdraví Vandy. O to víc, když věděla, že i já chci být veterinářka a dost na slova od něj dám! Že mě vadí, že možná i já, až budu ošetřovat zvířata, budu lidem radit, ale oni to budou odcházet, protože je to lacinější! Protože mě tihle lidi neuvěřitelně štvou a nejraději bych jim něco řekla od plic. Ale já nemohla. Nemohla jsem ani mluvit, jen jsem objímala žlutou hřívu a šeptala Vandě do ucha, že zase jednou bude dobře.

Přesto všechno, Vanda musela jít. Já raději už mlčela, změnila jsem na plno lidí názor a odmítala se už hádat. Chápala jsem, že i lidé, kterým jsem věřila, jsou na peníze, a že jim na ničem jiném nezáleží. Že prostě a jednoduše, jsou lidi neuvěřitelný svině. Líp bych to asi nevyjádřila. Ale šíleně to bolí! Bolí fakt, že i lidé, kteřím i introverti věří, zklamou. Pro ně je to ještě větší zklamání než pro ostatní. Je to i potvzení tomu, že lidem se nevyplácí věřit. A přesně takové vyvození jsem si dala já- že lidem už nebudu věřit, že za to nestojí.

Celou tu dobu, co byla venku, jsem brečela jak malý dítě. Brečela za Vandu, věděla jsem, jak moc jí ty otlaky bolí. Brečela jsem za zradu, brečela jsem za to, že nemám peníze, aby byla jenom moje a brečela jsem, protože jsem cítila, že se valí něco hrozného. Něco, co už nedokážu odvrátit. Nemohla jsem říct co, ale teď už vím, že jsem brečela oprávněně.

Byla jsem vážně šťastná! Tak proč to tak jednoduché nemůže být i teď? Foto by Eli K.

Jenže další víkendy byly čím dál zoufalejší. Už bylo jasné, že přijedu, pomůžu s boxy, nachystat Vandičku, mezitím, co oni jezdí, dám třeba seno, nebo udělám další věci, místo toho, abych i já zakusila štěstí na té blonďaté kuličce. Bylo to těžký období. Ale já se ještě držela. Neměla jsem už růžový brýle, kolikrát jsem něco chtěla vykřiknout, ale byla jsem zticha. Většinou. Ale štvalo mě to, hrozně, hrozně moc!

Došlo na dobu, kdy jsem už v týdnu, kvůli škole, neměla čas jezdit. O víkendu jsem taky nejezdila- bylo sice samozřejmé, že přijedu, ale jezdit? Když jí to nevadí, tak proč? Doma jsem čím dál víc slýchala, že se na to už mám vykašlat, že mi za to ty slzy nestojí, že se majitelka stejně nezmění, že jenom jí dávám peníze za nic a tak. Měli pravdu, já to věděla. Ale pořád jsem chtěla bojovat, vyhrát! Možná mě mělo být hned jasné, že je to prohraná bitva, že nemám šanci, proti smradům, kteří mají rodiče s plnými peněženkami. Mělo mě být jasné, že já, holka, na kterou se vždycky usměje štěstí a pak se zase odvrací, nebude ta, která bude odcházet s hlavou vzhůru.

Jeden víkend jsem moc zatoužila sednout si do sedla blonďatý. Přes všechny moje prosby stejně přijeli smradi a šli jezdit. Vanda se vrátila úplně splavená, smutná, bez jisky. Když jsem jí viděla, musela jsem se odvrátit, aby neviděli, že mám v očích slzy. V klubovně jsem se dozvěděla fakt, který mě ujistil ve slovech, které často říkali rodiče: Že to už nemá cenu. Ten den totiž smradi cválali. Byl konec nadějí, prohrála jsem.

Chci, aby neexistoval nikdo mezi námi :Oo foto by Eli K.

Byla jsem smutná a majitelka si toho všimla. Smutná? Slabé slovo! Vyložila si to tak, že chci jít jezdit. Ano, to jsem chtěla! Ale na Vandu, samozřejmě! Když mě nabídla Čamika, krásného strakáčka, s kterým jsem o prázdninách létala nad překážkami, kývla jsem. Po tak dlouhé době v sedle! A vyjížďka k tomu cvalová.. Užívala jsem si, ale přitom s námi jeli smradi. Za mnou a Čamem šla Vanda. Ale ne semnou, jak jsem si vysnila, ale zase s někým jiným. Jenže ten den jsem pochopila, jak snadné je, nemyslet na to. Nemyslet na fakt, že mi někdo zase krade koněm mých Snů. V tu chvíle jsem se soustředila na Čama a bylo velmi jednoduché, mít ten den tvář suchou. Možná až moc. A já ten den pochopila, jaký jsem srab. Vyhovovalo mi o hodně víc, být v tu chvíli s jiným koněm, nemyslet na to, že o pár boxů dál je kůň, úplně stejný jako v mých Snech, a je s někým jiným. Ta představa se mi zalíbila- jezdit ty dny někoho jiného, ignorovat smrady a dělat, že Vandi stojí ve výběhu. Protože, co oči nevidí, to srdce necítí..

A já to vzdala. Vzdala jsem se idey na krásný život, vzdala jsem se svého Snu, vzdala jsem se JÍ. Se slzami v očích jsem to oznámila trenérce. Slibovala hory doly, že pořád bude moje. Moje jako doteď? pomyslela jsem si hořce. Věděla jsem, že je ve stáji jediný kůň, kterému můžu i po tomto hrozném konci věřit. Byl to kůň, kterému jsem věřila i před začátkem. Krásná ryzka s bílou lysinkou, upřímnýma očima, rychlýma nohama, milujíc cval a velkým srdcem. Ta klisna se jmenuje Gvela.

Úžasná klisnička jménem Gveluš ;) foto autor

Domluvila jsem se s majitelkou Gvely a začala jí zase jezdit. Byla jako před tím : Nepoddajná, rychlá, učenlivá, poťáplá a svá. Začala jsem jí jezdit a oblíbila si jí, vzpomněla si na doby, kdy jsem s ní dokázala bezestarostí přecválat louku a ještě se smát. Vzpomněla si, jak milovala závodění s větrem. Vzpomněla si, že je jediný kůň, kterého dokážu mít ráda, kromě Vandy. A tak se napodruhé zamilovala.

Pořád je to těžké: Vysvětlit Vandě, že už tu nejsem jen pro ní, ale že jsem to takhle nechtěla a že jí neopouštím. Je těžké se koukat na naše fotky a tiše si říct (beze slz): "Tohle je minulost," Nejde to. Nejde to říct, bez toho, abych začala brečet, jako třeba zase teď. Pořád doufám, a vím, že vůči Gvele je to nefér, že smradi navždy odejdou a já budu s Vandou sama. Že budu šťastná. Protože teď jsem rozpůlená, jako ty dobroty, co jím nosím do výběhu, když se ke mě rozejdou obě. Obě si na mě dělají nároky, a já už taky.

Nemůžu zapomenout, nebo odejít bez ohlédnutí. Ohlížím se neustále. Možná by bylo jednoduší udělat to rychleji: Prostě jí dát pusu na nos, říct, že jí stejně miluju, a odejít. Ale nejde to. Pořád s ní blbnu ve stáji, děláme cirkusový kousky, dívám se na bezudidlovku s vidinou, že jí zase použiju a pořád se těším, až půjdeme spolu ven. Až jí naučím skákat na bezudidlovce a všem na závodech dokážu, že my to spolu zvládneme! Až budeme v rybníce a ona bude plavat vedle mě. Nebo až zase budeme cválat na jízdárně bez ničeho.. Až si k ní zase budu chodit lehat do boxu.. Až..

Vzpomínky mi nikdo nevezme :Oo Hubert 2012, with Vanda ♥ foto by Nikol N.

Já nevím. Nevím, jak se mám chovat a co bude dál. Je to dost divná představa u člověka, který má naplánovaný každý krok a budoucnost. Vzdávám se Osudu a nechám to na něm, ať určí, jakou cestou se mám dál ubírat. V každém případě, 50 kilo ještě nemám, takže si o sedle blonďatý můžu nechat jen snít. Ale pořád tu pro ní jsem- i když jen ze země ♥

Kristy

 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Elis Elis | Web | 11. february 2013 at 18:37 | React

Krásné fotky. :)

2 Kristy Kristy | Web | 11. february 2013 at 19:21 | React

Díky =)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement