Zanechávám za sebou stopy, stačí hledat.

Začátek velkého začátku I.

20. september 2012 at 19:44 | Kristy |  Den za dnem
Byla jsem úplně zničená. Ne, už nechci žít. Vzdávám to! Skočím. Podívala jsem se vedle sebe. Seděla tam moje tehdy 3roční černá fenka Sisi. Její hnědé oči se do mě zapichovaly a já se nadechla. Budu tu- kvůli ní. Ale přece jenom.. Už nikdy nic nebude jako dřív!

foto autor,: na fotce moje fenka Sisi


Po 14 dnech jsem chtě nechtě musela jet na farmu. S kamarádkou jsme se shodly, že skončíme. Ani jedna už jsme neměly proč jezdit těch 100 kilometrů. A jak jsme si řekly, tak udělaly. Na začátku listopadu jsme byly "volné". A už se byly podívat na koníky na Dolní Jelení. Já si byla jistá, že tam budu jezdit jen na "ježdění" že už nikdy k žádnému koni nepřilnu- protože už jsem věděla, jak hrozně to bolí, když pak zasáhne Osud. Majitelka vypadala příjemně, stáje se mě líbily a i jeden koník.. Paní, mě poučila, že je to její miláček a jmenuje se Čamuko -> Čamik (ČT, tento rok 12tiletý). Krásný strakáček.

Čamik, foto ke stažení na našich stránkách jezdecké stáje,: foto Anatas


Byla jsem zvyklá přes týden myslet jen na jedno- na to, kdy nám zazvoní v pátek odpoledne, já vylítnu a poletím na vlak s přeplněnou krosnou, pojedu 2 hodiny, do kopečka vyběhnu tři kiláky a uvidím HO..
..Ale teď? Začala jsem se pořádně učit, chtěla jsem chodit na horolezectví, na plno se věnovat Sisi, ( která z toho byla potom už i otrávená:-)) a koně mít prostě už jen jako bokovku. Jak hrozně jsem se spletla!

foto autor,: na fotce moje fenka Sisi- otrávená neustálou prací:-)

Pamatuji na první den ve stáji- byl tam kovář a my držely koně. Na nás s kamarádkou vyšli dva haflouškové (haflingové). Jedna kobylka (Vanda -> Vandička) a jeden valášek (Viktor-> Viki). Na uchování památky jsem se od Vikiho držela dál a držela všechny 4kopýtka Vandičky (záda mě bolela ještě měsíc:-)). Byla slíbená za odměnu vyjížďka, ale pršelo..

Haflouškové :-) foto by Anatas

Druhý den jsme přijely na domluvenou hodinu, pomohly udělat boxy a chystaly se na vyjížďku, aby si naše nová vedoucí- Leonča, dozvěděla, jak to s náma po jezdecku vypadá. Bylo nás tam jako dětí dost a proto rozhodla, že hafloušky dostanou mladší. Pamatuji, jak jsme stály s kamarádkou Eliškou -> Elčou v boxe u kobylky Báry (Barbory) a čistily ji. Pak přišla Leona a ptala se, kdo si ji vezme. Já přikývla.. Říkala jsem si, 20letá kobyla, to snad nebude žádná ostuda.. Pak její majitelka- Maruška, přinesla sedlo. Do té doby jsem jezdila pouze anglii.. sedlo bylo westernové. Hrklo ve mě!

Barunka- tank! :-) foto by Anatas

Bára byla obrovská, o to větší, když jsem na ni lezla. Měla jsem nakázáno jet na volné otěži, mezi posledními. Z vyjížďky si pamatuji už jen ( je to už vzpomínka okolo roku stará), jak jsem se snažila nechat ji klusat na volný otěži a přitom cítila jak jsem bezmocná. Ale zvládly jsme to:-) Díkybohu se jen klusalo! Viděla jsem, jak menší holčička zápasí s Vandičkou, která nás vesele předbíhala. Bujně trhala hlavou a já nechtěla věřit jejímu věku.. Barčinýmu taky ne.. Když jsem slejzala, měla jsem ruce dvakrát delší :-)

Barunka- úžasný koník :-) foto by Anatas

Ve stáji jsem ji jen těžce děkovala, kdyby chtěla, tak by si o mě celá stáj myslela, že nepoznám předek od zadku koně:-) Dlužím jí za to neustálý dík.

Za týden jsme se zase sešly ve stájích. Na ten den NIKDY nezapomenu. Na pořadu byla další vyjížďka.. a že jsme to prý minule zvládly tak cvalová. Leonča nám řekla, ať si s Elčou rozdělíme hafloušky. A já řekla, že Vandu, Eli to bylo jedno.
Po práci jsme to říkaly Leonče, byla u toho Maruška. Když jsem řekla, že chci Vandu, ptala se proč? A já jen, že radči jezdím kobylky. A tak jsem ji dostala.
Čištění probíhalo v pořádku, Vandička byla slušně vychovaná a po pár jasných ne, jsem ji klidně mohla odvázat a věřit, že bude stát a ne pochodovat po boxe. Pak jsme šly pro sedla a Leona prohlásila něco, jako že kvůli sedlům, aby Elče bylo, tak si má vzít Vandino ( že je větší). A my v tu chvíli nevěděly, jestli myslí abychom si prohodily koně, nebo jen sedla ( nevíme to dodnes). A já prosila Elču, ať dělá, že jsme to přeslechly..
.. a tak jsme vyjely!

Vandička. Foto by Anatas

Moc už si na tu vyjížďku nepamatuji, jen vím, že nás jelo šíleně moc. Myslela jsem si, že Vandi zvládnu levou zadní- přece jen, v podstatě poník, ne? Jaké bylo mé překvapení, když celý krok jsem ji musela držet, v klusu mi jednou předběhla koně (!) a ve cvalu jsem ani nevěřila, že to zvládnu. A to jsem jezdila angličáky na louky a haflingerku do lesa jsem nezvládala:-) Ta kobylka mi tu vyjížďku ukázala, že JÍ zcela nezajímá, co chce člověk, že záleží jen na tom, co chce ona.

Vandička- temperamentní kobylka, kterou už ze srdce nesmažu. Foto by Anatas

Ale přesto jsem ten večer odjížděla s pocitem, že už vím svého oblíbeného koníka. Že už přitom kováním mi přirostla k srdci.. že po obrovské Báře bylo příjemné čistit Vandičinu srst, že se mě líbil její krok, temperament a osobnost. Že už jsem věděla, koho chci PŘÍŠTĚ. Už jsem věděla, že chci "PŘÍŠTĚ".

Nekončíme! Čekejte na další část.
Kristy :-)
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement