Zanechávám za sebou stopy, stačí hledat.

TT: Týrání sebe sama

12. december 2015 at 23:23 | Chriss |  Psáno pod mým jménem
Nejde o překlep, vážně chci psát na téma uvedené v nadpisu, a přitom si troufat říct, že se stále držím téma týdne.
Akorát po svém.

556805_10150910540318433_4445710_n_large

 

TT: Ve stínu lásky?

1. december 2015 at 22:44 | Chriss |  Psáno pod mým jménem
Téma týdne zní samo o sobě dost depresivně, možná bych mohla dokonce říct, že dekadentně. Dalo by se psát takřka o čemkoli. A já se zaměřím na problém, který si teď spokuji snad s čímkoli, protože mě vážně trápí a děsí mě jeho skrytá vážnost a důležitost..

Přátelství je častým námětem seriálů.


Den v pohádce! ♥

29. june 2015 at 20:09 | Chriss |  (P)foto gallery
A tak jsem strávila den v pohádkovém světě.. Všude písek, voda, les, milovaní psi, nejlepší kamarádka.. Však se přesvědčte v dnešní fotogalerii:)

pro všechny fotky platí= @autorka

Se Sisi a Bárou. Drží mě nad vodou! ♥

 


Dýňové placky

5. may 2015 at 17:59 | Chriss |  Vege recepty
První plnohodné jídlo, které jsem kdy uvařila, byly právě tyto dýňové placky. Ráda bych tu zveřejnila recept a nějaký ten osobní postřeh na toto jídlo :).

http://vegetariansky.blog.cz/1111/dynove-placky



Komu bych darovala svou ledvinu?

22. april 2015 at 22:42 | Chriss |  A teď vážně
Neberme to tak, že tu budu rozebírat, jaké je množství lidí, kterým by se, například po mém potenciálním úrazu, hodila má ledvina. Nebudu tu rozpitvávat krevní skupiny, ani životadárný čas, potřebný ke správné transplantaci, ani popisovat jakým způsobem se mě ta ledvina vezme. Hodlám vlastně jen vypsat lidi, které mám natolik ráda, že bych jim věnovala svou ledvinu. Nebo plíci. Nebo kterýkoli jiný, k existenci potřebný, orgán. Respektivě jeho polovinu, že. Berme to jako metaforu z černého humoru. Haha.


Je ponoclářství nemoc?

13. april 2015 at 0:45 | Chriss |  A teď vážně
Asi už neumím psát jindy, než po nocích. Ty chvíle, kdy si celý dům lehne a já jsem jediná vzhůru. Kdy v celé ulici svítí jen můj pokoj, protože všichni normální lidé spí. Mají také problémy? A pokud ano, dokážou v noci bez obtíží spát, nebo je sužují jako mě? Zbožňuju ty chvíle, kdy z venku na mě září hvězdy a při pohledu na hodiny si připadám tak ztracená, že už ani nespěchám. Mám pocit, že mi v těhle chvílích čas výjde stříc, zastaví se, a nechá mě jako jedinou celou noc vzhůru obdivovat ty zářící drahokamy. Jen já a ony. A taky moje problémy. Ty všudypřítomné chyby v mém životě.


Noční trápení?

31. march 2015 at 23:50 | Chriss |  A teď vážně
Blíží se půlnoc, já už bych měla dávno spát. Zítra vstávám brzo. Už v pět. Ano, opět mě čeká dopisovací období, takže ráno budu vstávat s myšlenkou, že za to může matematika na sedmou. Nebudu se zmiňovat o pondělní dopisovací výživě, anatomie, dnešní mikračce, a zítřejší dvojité angličtině. A to mám ještě štěstí- měla jsem dopisovat navíc ještě češtinu a do třetice angličtinu, a počítalo se se zítřejší biologií. Ale netrápí mě jen škola. Je toho mnohem víc.


TT: "Proč?", napadlo mě ještě.

1. march 2015 at 21:02 | Chriss |  Psáno pod mým jménem
Poslední dobou mě nepřestává nechávat klidnou myšlenka, čím jsem si to zasloužila. Byla jsem v minulém životě nějaký padouch? Nebo proč tolik zla? Proč pořád musím mít pocit, že můj život je houpačka? Po době, krátké chvíli, štěstí, padám mnohem hloubš. Dobu se zase snažím vyškrábat výš. Jenže než vůbec z toho můžu mít radost, houpačka se zase překlápí na druhou stranu. A já bych opět měla očekávat stav, kdy se budu moci projít po dně.


TT: Zabíjí mě to zevnitř

22. february 2015 at 15:03 | Chriss |  Psáno pod mým jménem
Každodenní strach. Parazit uvnitř mého mozku. Živí ho můj strach, každodenní úzkostlivé pocity. Čeká na moje zakopnutí, které vede k hlubokým pádům. Tak hlubokým, že můj vnitřní strach je pak jediný, který se mnou zůstal. Který mi stojí po boku kdykokoli, ale v těch časech nejvíc, i když o něj vůbec nestojím. Ale je mou součástí. Možná ho někteří neznají, nebo ho necítí všudypřítomný, tak před těmi já skláním. Kloním se před jejich vůlí nespadnout, kráčet dál, i když se obloha zatáhne. Máte můj obdiv a jste mým vzorem. Bohužel nejsem jedna z Vás, protože můj strach mě zžírá každým dnem.


TT: Moje každodenní droga proti bolesti

11. february 2015 at 20:11 | Kristy |  Psáno pod mým jménem
Každý den mě drží nad vodou, bez nich bych zase cítila to pomyslný dno. Chodila bych po jeho povrchu a motala se v kruzích. Jen díky nim mám pocit, že každý den vysvitne slunce a bude dobře. Dokázali mě z něj už jednou vyhrabat a vím, že by to udělali zase, kdyby se to opakovalo. Jsou to, co mě drželo tady být, i když bylo nejhůř. Nebýt jich, nebyla bych tu. Vím to tak jistě jako to, že jsou mojí drogou, mým jediným lékem, do dalších dnů.


Where to go next